Explore
Online premiere of Dismantled: A Scientific Deconstruction of the Theory of Evolution
Watch for free here between 12 AM October 9th - 11:59 PM October 11th EDT!
Also Available in:

Autorita Písma

Obsah

Starý Zákon
  1. Mojžíš
  2. e
  3. Jozue
  4. David
Nový Zákon
  1. Ježíš Kristus
  2. Pavel
  3. Petr
  4. Juda
  5. Jan
  6. Církevní otcové
Vyvrácení námitek
  1. Jan 20:30
  2. 2 Tesalonickým 2:15
  3. 1 Timoteovi 3:15
  4. Mohl se Ježíš mýlit?
  5. Přizpůsobil se Ježíš omylu?
  6. Byl Ježíš chybně interpretován?
  7. Argumentace v kruhu
Doporučené čtení

Odkazy
© Jonathan Sarfati, CMI
Přeložil Jakob Haver (Kreacionismus.cz)

Prvně publikováno
v Apologia 3(2):12–16, 1994; Naposledy aktualizováno 26. 06. 2018

Souhrn: Pro učence Starého zákona, Krista i Jeho apoštoly mělo Písmo nejvyšší autoritu ve všech věcech, kterých se dotýkalo. Zejména Kristus to vnímal tak, že co říká Písmo, říká Bůh. Kristus také přímo potvrdil mnoho pasáží, které jsou napadány liberály. Tím jsou námitky proti neomylnosti a dostatečnosti Písma vyvráceny. Pro věrného křesťana je nemožné souhlasit s obviněním, že Kristus se mýlil nebo že se jen přizpůsoboval svým posluchačům. Také obvinění z kruhového uvažování selhává v několika ohledech: ve všech filozofických systémech se provádí vnitřní a vnější křížové kontroly, a také axiomy hrají svou roli.


I) Starý Zákon:

1) Mojžíš

Mojžíš často osvědčoval, že jeho spisy byly od Boha:

Druhá Mojžíšova 24:4:

„Mojžíš pak všechna Hospodinova slova zapsal …”

Viz také Druhá Mojžíšova 24:7, 34:27–28, Numeri 33:1–2, Deuteronomium 31:9,

Deuteronomium 31:11:

„Až se sejde všechen Izrael, aby se ukázal před Hospodinem, tvým Bohem, na místě, které si on vyvolí. Tehdy budeš celému Izraeli předčítat tento Zákon, tak aby jej slyšeli.”

2) Jozue:

Jozue 1:8:

„Kniha tohoto Zákona ať se nevzdálí od tvých úst, ale přemítej o něm dnem i nocí, abys pečlivě dodržoval vše, co je v něm psáno. Tehdy budeš mít na svých cestách úspěch a tehdy se ti bude dařit.“

Kniha Zákona je Tóra, nazývaná také Pentateuch, neboli prvních pět knih Bible.

3) David (zhruba r. 1000 př.Kr.)

Také největší izraelský král si velmi vysoce vážil Zákona. V jeho době historického působení nebylo ještě napsáno mnoho knih Písma, ale Pentateuch byl považován za Boží zákon.

Žalm 1:2:

„Zákon Hospodinův je jeho radostí – o tomto Zákoně dnem i nocí přemýšlí.“

II) Nový Zákon

1) Ježíš Kristus:

Matouš 5:18:

„Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní.“

Poznámka: Nejmenší hebrejské písmeno bylo „jot“ a malá součást písmene byla „tittle“. Kristus tedy dokládá inspiraci Písma až po jednotlivá písmena.

Matouš 19:3–6:

Tehdy za ním přišli farizeové a pokoušeli ho: „Smí člověk z jakéhokoli důvodu zapudit manželku?”
„Copak jste nečetli,” odpověděl jim, „že Stvořitel je od počátku učinil jako muže a ženu“ a řekl: „Proto muž opustí otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo“? A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, člověče nerozděluj.”

Poznámka:

  1. Kristus přijímal popis stvoření v Genesis doslovně (viz také Ale bylo manželství… ustanoveno od počátku? Ve skutečnosti Ježíš věřil těm částem Písma, na které dnes skeptici nejvíce útočí – viz Ježíš Kristus zárukou neomylnosti Písma)
  2. On citoval z První Mojžíšova 1:27 a 2:24, z čehož vyplývá, že nepovažoval Genesis 1 a 2 za samostatné protichůdné popisy stvoření, ale za doplňkové. Viz také Protiřečí si vzájemně Genesis 1 a 2?
  3. Verš 5, který je v Genesis úvodním sdělením, se rovná slovu Stvořitele. Toto není jediné místo, kde Nový zákon cituje pasáže Starého zákona jako „řekl Bůh“; porovnejte následující dvojice: Žalm 2:1 a Skutky 4:24–25, Žalm 2:7 a Židům 1:5, Žalm 16:10 a Skutky 13:35, Žalm 95:7 a Židům 3:7, Žalm 97:7 a Židům 1:6, Žalm 104:4 a Židům 1:7, Izaiáš 55:3 a Skutky 13:34. A opačně to platí v následujících párech: Genesis 12:3 a Galatským 3:8, Exodus 9:16 a Římanům 9:1; kde přímé Boží prohlášení ve SZ je citováno v NZ jako „Psáno jest“.

Matouš 22:23–34:

Tentýž den k němu přišli saduceové (kteří tvrdí, že není žádné vzkříšení) a zeptali se ho: “Mistře, Mojžíš řekl, že když ženatý muž zemře bezdětný, má si jeho ženu vzít jeho bratr, aby svému bratru zplodil potomka. U nás bylo sedm bratrů. První se oženil, ale zemřel bez potomků, a tak zanechal svou ženu svému bratru. Totéž se stalo i s druhým a třetím bratrem až po sedmého. Nakonec pak zemřela i ta žena.
Kdo z těch sedmi ji tedy bude mít za manželku, až přijde vzkříšení? Měli ji přece všichni!”
Ježíš jim řekl: “Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc. Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebi. Ale pokud jde o vzkříšení z mrtvých – copak jste nečetli, jak vám Bůh řekl: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“? On není Bohem mrtvých, ale živých!”
A když to zástupy uslyšely, žasly nad jeho učením. Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, sešli se tam.

Poznámka:

  1. Saduceové přijímali jako Písmo pouze Pentateuch, zatímco farizeové přijímali stejné knihy jako má protestantský SZ (jak potvrzuje prolog ke knize Kazatel (asi r. 130 př. Kr.)), Josephus (asi v r. 90 po Kr.), Melito (asi r. 170 po Kr.)). Ježíš obvinil Saduceje z toho, že neznají Písmo, protože nepřijali Proroky a další spisy.

  2. O vzkříšení učila dokonce i Písma přijímaná Saduceji: Kristus to prokázal argumentem, který spočíval v použití přítomného času slovesa „být“ – patriarchy, kteří žili v Mojžíšových dnech, uvedl do přítomnosti, tedy stovky let poté, co fyzicky zemřeli. Tato pasáž ukazuje, že Pán věřil v plnou slovní inspiraci Písma.

Matouš 23:35:

„Tak na vás padne veškerá spravedlivá krev prolitá na zemi – od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Berechiášova, kterého jste zavraždili mezi svatyní a oltářem.“

Ježíš tu uvádí rozsah Kánonických Písem:

Bible farizeů je stejná jako protestantský SZ, ale pořadí je jiné. První knihou byla stále Genesis, ale poslední knihou byla 2. Paralipomenon. Tato generace měla být zodpovědná za veškerý Boží lid povražděný v SZ, od Abela (Genesis 4: 8) po Zachariáše (2. Paralipomenon 24:20–21). Byly i další případy mučednictví, zaznamenané v Apokryfech, ale Ježíš tyto spisy nepovažoval za součást Písma a nikdy je neuváděl. Ježíš souhlasil s farizejským kánonem (Jan 5:39), nikoli však se saducejským.

Apokryfy nebyly židovskými učenci na koncilu v Jamnii (Jabné, asi r. 90 po Kr.) uznány za kanonické a Talmud praví, že Duch svatý opustil Izrael po Malachiášovi. Mnoho církevních otců souhlasilo, např. Origen, Cyril Jeruzalémský, Jeroným. Atanasius ve svém 39. Slavnostním listu z roku 367 po Kr. uvedl stejný kánon jako je současný protestantský (s výjimkou knihy Ester). Také uvedl, že apokryfní knihy Moudrosti Šalamounovy, Sirachovec, dodatky Esther, Judith a Tobiáš stojí za přečtení, ale nejsou kanonické. O Makabejských knihách se vůbec nezmínil.1

Apokryfní knihy jsou plné geografických a historických chyb,2 např. 2. Makabejská 15:1 a dále je v rozporu s 1. Makabejskou 2:41; Judit 1:1 uvádí Nabuchodonozora jako vládce spíše v Ninive než v Babylonu. Morálka a doktrína apokryfních knih nedosahuje ani biblických standardů: Knihy Sírachovec a Moudrost učí morálku založenou na prospěšnosti; Bůh asistuje Judith při lži (Judit 9:10,13); spasení skrze skutky (Tobiáš 12:9, 14:10–11); modlitby za mrtvé (2. Makabejská 12:45–46), předcházející existence duší (Moudrost Šalamounova 8:19–20) a stvoření z předchozí živé hmoty (Moudrost Šalamounova 11:17). Dokonce i samotné knihy se vzdávají Božské inspirace: 1 Makabejská 9:27 uznává, že proroctví v Izraeli zaniklo, zatímco 2. Makabejská 15:37–39 připouští, že šlo o souhrn lidských myšlenek s možnými nedostatky.

Je také důležité si uvědomit, že každá kniha byla kanonická ihned po svém dokončení, protože jejím svrchovaným autorem byl sám Bůh. Tyto knihy nemusely čekat, až si je do kánonu vybere církev. Novozákonní učenec F. F. Bruce píše:

„Knihy NZ se nestaly závaznými tím, že je církev formálně zařadila do kanonického seznamu; naopak, církev je zařadila do svého kánonu proto, že je již považovala za Bohem inspirované a uznávala jejich vlastní hodnotu a obecně i apoštolskou autoritu, přímou či nepřímou… [Církevní] koncily neukládaly křesťanským komunitám nic nového, ale pouze kodifikovaly (uspořádaly) to, co již bylo v těchto komunitách obecně praktikováno.”3

Lukáš 16:31:

On (Abraham) mu ale řekl (bohatci v pekle): „Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, nepřesvědčí je, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.”

Poznámka: Kristus jasně ukazuje, jak důležitý je Starý Zákon. Mnozí liberální evoluční teologové, odmítající Mojžíše zároveň odmítají uvěřit, že Kristus vstal z mrtvých.

Lukáš 17:26–32:

„Jak bylo za dnů Noemových, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy. Pak přišla potopa a všechny zahubila. Podobně bylo za dnů Lotových: Jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli, ale toho dne, kdy Lot vyšel ze Sodomy, pršel z nebe oheň se sírou a všechny zahubil. Právě tak to bude v den, kdy se objeví Syn člověka. Kdo bude v ten den na střeše a jeho věci v domě, ať nesestupuje, aby je pobral; a také kdo bude na poli, ať se nevrací zpět. Pamatujte na Lotovu ženu!“

Poznámka: Kristus bral popis Noemovy Potopy, zničení Sodomy a Gomory a postih Lotovy manželky doslova. Ti, kdo zpochybňují jejich historickou hodnotu, tudíž vzdorují Kristu. Také Matouš 12:39 a násl. ukazuje, že Kristus bere příběh Jonáše a velryby doslovně, a dokonce ho použil jako určitý předobraz svého vzkříšení.

Lukáš 24:25–27:

Tehdy jim řekl: „Jak jste nechápaví! Jak je vám zatěžko věřit všemu, co pověděli proroci! Copak to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, než vejde do své slávy?” Počínaje Mojžíšem a všemi proroky jim pak vykládal, co o něm bylo napsáno ve všech Písmech.

Poznámka: Ježíš po svém vzkříšení stále citoval Písmo jako směrodatné a oba je pokáral za jejich pomalost ve víře.

Jan 5:46–47:

„Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Když ale nevěříte jeho spisům, jak uvěříte mým slovům?”

Poznámka: Z toho plyne podobná lekce – liberálové, kteří zpochybňují Mojžíše, často pochybují i o tom, co řekl Ježíš (samozřejmě s výjimkou účelově vybraných Jeho slov, pokud je mohou nějak překroutit k podpoře politicky korektního důvodu, na němž se shodli).

To také ukazuje, že „Dokumentární hypotéza JEDP“ Pentateuchu (tj. liberální kritický názor, který popírá Mojžíše jako autora knih Genesis až Deuteronomium – učí, že těchto pět knih sestavili různí anonymní autoři. Pozn. překl.) je v rozporu s Kristem, který jasně učil, že Pentateuch byl vydán Mojžíšem. Viz Napsal Genesis opravdu Mojžíš?

Jan 10:35

„… a Písmo nemůže být zrušeno.”

To je vysvětlením samo o sobě.

Jan 14:26:

„Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.”

Poznámka: Zde Kristus ujišťuje své učedníky, že budou vyučováni Duchem Svatým. Toto učení bylo nakonec zapsáno v rámci Nového zákona.

2) Apoštol Pavel:

2 Timoteovi 3:15–17:

„Od dětství přece znáš svatá Písma, která ti dokáží dát moudrost ke spasení skrze víru v Krista Ježíše. Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.“

Poznámka:

  • Řecké slovo pro „Písma“ v 15. verši je γράμματα (grammata) a musí odkazovat pouze na SZ, protože toto jsou jediná Písma, která Timoteus mohl znát od dětství.
  • V 16. verši je jako „Písmo“ přeloženo slovo γραφὴ (graphē), které obsahovalo SZ plus vše v NZ, co bylo do té doby zapsáno (63 po Kr.), tj. celý NZ kromě listů 2. Petra, Židům, Juda a Janovy dopisy. Tento statut se vztahoval i na poslední knihy, protože Pavlovy dopisy byly inspirovány Bohem.
  • V (anglické Bibli) NIV je řecké slovo θεόπνευστος (theopneustos) správně přeloženo jako „Bohem vdechnuté“. Je-li Písmo „Bohem vdechnuté“ a Bůh se nemůže mýlit, logicky z toho vyplývá, že se nemůže mýlit ani Písmo.
  • Písmo dokáže člověka učinit „moudrým ke spáse“ a „důkladně vybaveného ke všem dobrým skutkům“. To znamená, že Písmo obsahuje veškeré učení a potřebné morální zákony.
  • Jestliže tedy 16. verš jasně říká, že Písmo je vdechnuto Bohem celé, nejen něco z něho, pak se neomylnost vztahuje na vše, co Bible prohlašuje, a není omezena jen na ty verše, u nichž se předpokládá nějaký vztah k víře a výchově. Koneckonců, učení je neoddělitelně spjato s historií a vědou, takže cokoliv Písmo prohlašuje v oblasti vědy nebo historie, je také pravdivé. Například klíčové učení o Vzkříšení je spjato s historickým faktem, že Ježíšovo tělo opustilo hrob třetího dne. Zasahuje také do vědy, protože naturalističtí vědci tvrdí, že vzkříšení člověka ze smrti není možné. A smysl Ježíšovy smrti a vzkříšení je svázán s historickou spolehlivostí události zaznamenané v Genesis (1. Korintským 15:21–22). Pokud se tedy v oblasti původu skloníme před uniformitariánskou „vědou“, co potom uděláme s konflikty biblického učení o morálce s „vědou“ – např. biblický zákaz cizoložství nebo homosexuálního chování oproti „vědeckému“ tvrzení, že takové chování „vychází z našich genů“. Ježíš se ptal Nikodéma: „Jestliže nevěříte, když jsem vám říkal pozemské věci, jak uvěříte, budu-li vám říkat nebeské?“ (Jan 3:12).
  • Pavel přináší při užívání Písma dvě pozitivní věci – učení a výchova ke spravedlnosti – ale také dvě nepříjemné: usvědčování a napravování. To první znamená, že v Písmu není nic, co by nás mělo svést k faktické či morální chybě; to druhé v sobě nese to, že Písmo umožňuje čtenářům odmítnout myšlenky a praktiky, které jsou s ním v rozporu. Jakékoli chyby tuto dvojí roli Písma podkopávají.
  • 1. Timoteovi 5:18 cituje jak Deuteronomium 25:4, tak Lukáš 10:7 jako graphē; tudíž jak Starý, tak i Nový zákon. To znovu ukazuje, že NZ byl již v apoštolských dobách považován za Písmo.

1 Timoteovi 2:12–14:

„Nestrpím, aby žena poučovala nebo sekýrovala manžela. Ať je raději tiše, vždyť první byl stvořen Adam, teprve potom Eva. A nebyl to Adam, kdo se nechal svést, ale jeho žena byla svedena a padla do hříchu.“

Poznámka: Pavel považoval popis Genesis za historický příběh a používal jej k výuce role mužů a žen v církvi.

Skutky 17:1–3:

Přes Amfipolis a Apolonii pak přišli do Tesaloniky, kde byla židovská synagoga. Pavel tam podle svého zvyku šel a po tři soboty k nim promlouval z Písem. Vysvětloval a dokazoval jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a že „toto je Mesiáš: Ježíš, kterého vám kážu!”

Poznámka: To svědčí o tom, jak důležitá byla Písma při Pavlově evangelizaci vůči Židům, kteří je již považovali za směrodatná.

Skutky 17:10–11:

„Bratři pak hned v noci vyslali Pavla i Silase do Beroje. Také tam po svém příchodu navštívili židovskou synagogu. Tito Židé však byli ušlechtilejší než tesaloničtí. Přijali Slovo s velikou dychtivostí a každý den zkoumali Písma, zda je to všechno opravdu tak.”

To ukazuje, že dokonce i Pavlovo učení bylo podrobeno ověřování Písma lidmi, kteří za to byli pochváleni. Takže i křesťané dnes by měli tento příklad Berojských následovat a prověřovat učení jakékoli církve (nebo vědce) podle Písma.

3) Petr:

2 Petr 1:20–21:

„Především vězte, že žádné proroctví Písma nevzniklo z vlastního názoru proroka. Proroctví totiž nikdy nepřišlo z lidské vůle, ale Boží lidé mluvili, jak byli puzeni Duchem svatým.”

Poznámka: Apoštol Petr, jeden z pilířů církve věřil, že Bůh pohnul pisatele Písma (doslova „vedl je“) k tomu, aby zaznamenali přesně co On chtěl. Nicméně Bůh tato slova zpravidla nediktoval, nýbrž pověřil autory a dohlížel na ně, aby svým vlastním osobitým způsobem bezchybně zaznamenali Jeho zjevení.

2 Petr 3:15–16:

„Trpělivost našeho Pána chápejte jako příležitost ke spáse. Tak vám to také s moudrostí, kterou dostal, píše náš milovaný bratr Pavel, který tyto věci zmiňuje ve všech svých listech. Některé z nich jsou nesnadno srozumitelné, a tak je nevědomí a nestálí lidé k vlastní záhubě překrucují stejně jako ostatní Písma.”

Poznámka: Zde Petr potvrzuje, že Pavlovy spisy byly také součástí Písma.

4) Juda

Juda 3:

„Milovaní, jakkoli jsem toužil napsat vám o našem společném spasení, považuji teď za nutné napomenout vás, abyste ze všech sil bojovali o víru, která byla jednou provždy darována svatým.“

Poznámka: Pokud byl předmět víry jednou předán, potom není třeba dalších zjevení v učení poté, co kánon Písem byl uzavřen.

5) Jan:

Jan 14:26:

„Avšak Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“

Kristovo zaslíbení v Janovi 14:26 bylo Jeho učedníkům předneseno osobně. Jan žil nejdéle, takže jeho spisy jsou posledními v kánonu NZ. Je tedy možné, že Zjevení 22:18–19 svědčí o tom, že tato kniha uzavírá kánon.

6) Církevní otcové:

Kromě 11 veršů může být celý NZ rekonstruován ze spisů Církevních otců.4 Pro Ireneje (Irenaeus, asi r. 170 po Kr.) byla čtyři evangelia stejně samozřejmá jako čtyři strany Země a čtyři zemské větry. Citoval 23 z 27 NZ knih, vynechal pouze Filemona, Jakuba, 2. Petra a 3. Jana. Ignácius, biskup z Antiochie (50–115 po Kr.), citoval 15 knih NZ. On uznával, že NZ má vyšší autoritu než on: „Nepřikazuji vám, jako Petr a Pavel. Oni byli apoštolové, a já jsem až dosud jen otrokem“. (List Římanům)

Augustin uznával zásadní význam biblické neomylnosti:

Neboť se domnívám, že většina katastrofálních důsledků pochází z našeho přesvědčení, že ve svatých knihách se nachází něco nepravdivého: Čímž se vlastně říká, že muži, skrze které nám Písmo bylo dáno a kteří byli zavázáni jej psát, vložili do těchto knih něco nepravdivého. Je potom otázkou, zda může dobrý člověk při plnění úkolu někdy klamat; ale další otázka je, zda může někdy klamat při plnění úkolu pisatel Svatého Písma: Ne, to není další otázka – taková otázka vůbec nepřipadá v úvahu. Protože pokud jednou necháte vstoupit do takové nejvyšší svatyně autority jediný nepravdivý údaj, jako by byl takto zadán, potom – ač se to komukoli jeví v praxi obtížné nebo těžko uvěřitelné – v těchto knihách nezůstane jediná věta, která podle stejného rozhodujícího pravidla nemůže být považována za platné tvrzení, v němž autor úmyslně a v duchu povinnosti prohlásil něco, co není pravda. (První list Jeronýmovi)

Vyvrácení námitek

1) Jan 20:30:

„Ježíš ovšem před svými učedníky udělal i mnoho jiných zázraků, které v této knize nejsou zapsány.”

Tento verš nám má naznačit, že církev si možná uchovala některé důležité doktríny, které se v Písmu neučí. Nicméně z následujícího verše vyplývá že to, co již bylo napsáno, bylo dostatečné (všimněte si, že celý NZ byl napsán v době, kdy byl napsán Jan, kromě jeho dopisů a knihy Zjevení) — Jan 20:31:

„Tyto jsou ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu.“

2) 2 Tesalonickým 2:15:

„A proto, bratři, stůjte pevně a držte se učení, které jsme vám předali, ať už ústně nebo dopisem.”

Někdy se tento verš používá pro podporu existence údajně nezbytné tradice, nezaznamenané v Písmu. Tato epištola však byla nepochybně jednou z prvních napsaných knih NZ (r. 51 po Kr.), takže tento verš se nevztahuje na všechny základní tradice, zaznamenané v NZ. Dobrým příkladem důkladně ustálené ústní tradice zapsané Pavlem je 1. Korintským 15:1–8.

3) 1 Timoteovi 3:15:

„Kdybych se ale zdržel, chci, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě (ecclesia, pozn. překl.), což je církev živého Boha, pilíř a základna pravdy.”

Pavel jednoduše potvrdil církev jako oporu a útočiště – nikoli jako zdroj – Boží pravdy. Jeho slova by tedy neměla být nad tento rámec natahována tvrzením, že nikdo nemůže poznat pravdu, pokud se nespoléhá na učení nějaké organizované církve nebo církevní skupiny. Mějte na paměti toto:

  1. Řecké slovo ecclesia (církev) znamená (určitý) sbor nebo shromáždění, takže tímto veršem nelze vyloučit (řekněme) Společenství nazarénské církve v australském Carindale.
  2. Dokonce i církev založená apoštoly by mohla nechat svrhnout svůj svícen z jeho místa (Zjevení 2:5).

4) „Ježíš se mýlil, protože při vtělení byla jeho všemocnost překryta.“ Toto a další rouhavá obvinění často vynášejí liberální teologové nebo teističtí evolucionisté, kteří takto mluví rádoby zbožnou řečí o Ježíšově lidství. Ale:

  1. Toto je záměna pojmů lidská omezenost a nesprávné chápání:5 Ačkoli Ježíš Nazaretský byl ztělesněním Druhé Osoby Trojice, dobrovolně omezil svou vševědoucnost (Filipským 2:5–11). Tedy ve své lidskosti neznal všechny věci. To ale neznamená, že se v něčem, co říkal mýlil. Veškeré lidské chápání je omezené, ale to neznamená, že veškeré lidské chápání je bludné. A také to, co Ježíš kázal, hlásal s absolutní autoritou (Matouš 24:35, 28:18), protože mluvil v plné autoritě Boha Otce (Jan 5:30, 8:28), který je vždy vševědoucí. Navíc Bůh Otec během Proměnění řekl posluchačům: „Toto je můj Syn, můj vyvolený; toho poslouchejte!“ (Lukáš 9:35) – to je výslovné potvrzení všeho, co Ježíš učil. Pokud chce tedy nějaký liberál trvat na svém obvinění z toho, že se Kristus mýlil kvůli své lidskosti, pak musí logicky obvinit z omylu také Boha Otce. Nebo ještě jinak – pokud Ježíš učil neomylnost Písma a připisoval své učení Otci a takové učení by bylo špatné, musel by Ježíš být zoufale zmateným šarlatánem.
  2. Kde nakreslíte hranici? Pokud se Ježíš mýlil ve svém pohledu na Písmo, možná se mýlil i v jiných oblastech. Kdo rozhodne, zda má pravdu nebo se mýlí? Pokud jsme to my, pak Ježíš ztrácí Svou autoritu.

5) „Ježíš se záměrně přizpůsobil mylným názorům svého publika.“ Ale:

  1. Zde se zaměňuje pojem přizpůsobení se lidské ohraničenosti s přizpůsobením se lidské omylnosti:5 z prvního nevyplývá to druhé. Matka může svému čtyřletému dítěti říci „ty jsi vyrostl v mém bříšku“ – to není nepravda, ale přizpůsobení jazyka dětské úrovni. Naproti tomu „přinesl tě čáp“ je naprostá nepravda. Stejně tak Bůh, autor pravdy, použil někde zjednodušený popis (např. Zemi použil jako vztažnou soustavu, jak to činí vědci i dnes) a antropomorfismus (polidštění), ale nikdy neuváděl nepravdu.
  2. Ježíš často napomínal své publikum, takže nemohl chybovat tím, že neupozorňoval na jejich mylný pohled na Písmo, pokud takový měli.
  3. Pokud se Ježíš této chybě podvolil, mohl to udělat i kdekoli jinde. Kdo nakonec rozhodne o tom, kdy se Ježíš podvolil a přizpůsobil se? Musíme-li to my, pak Ježíš opět ztrácí Svou autoritu.
  4. Pasáže uvedené v části II. Nový Zákon (1) ukazují, že Ježíš nejenže se nepodvolil názorům Svého publika ohledně neomylnosti Písma, ale ve skutečnosti je navíc uváděl na pravou míru.

6) „Ježíš byl chybně interpretován, respektive nemůžeme vědět, čemu věřil.“ Ale:

  1. Především je pro liberální křesťany absurdní tvrdit, že jsou „křesťané“, pokud si nemohou být jisti, zda skutečně následují Krista.
  2. Mnozí liberální učenci dokonce i věří, že existuje nezpochybnitelný historický důkaz, že Kristus potvrzoval biblickou neomylnost, přestože s Ním nesouhlasí. Aby to evangelický učenec Harold Lindsell6 doložil, cituje liberální učence jako jsou H. J. Cadbury, Adolf Harnack, Rudolf Bultmann a F. C. Grant.

7) „Toto je argumentace v kruhu.“ Odpověď k tomuto:

  1. Jak už bylo uvedeno, i mnozí liberálové věří, že existuje přesvědčivý důkaz o tom, že Kristus potvrzoval biblickou neomylnost. Taková nezávislá podpora Kristových výroků dokazuje, že evangelikálové se nutně nedopouštějí chybné argumentace v kruhu, pokud k prokázání Bible používají jiné biblické verše.
  2. Nejde o argumentaci v kruhu, použije-li se Matouš k prokázání Genesis (Matouš 19:3–6, srov. Genesis 1:272:4), Pavel k prokázání Lukáše (1 Timoteovi 5:18, srov. Lukáš 10:7) nebo Petr k prokázání Pavla (2. Petr 3:15–16). Koneckonců, toto domnělé kruhové uvažování minimálně prokazuje vnitřní soudržnost tvrzení Bible, která o sobě sama uvádí. Pokud by Písmo skutečně popíralo božskou inspiraci, bylo by vskutku nelogické jej bránit. Toto je sám o sobě argument proti zařazení Apokryfů do kánonu, jak bylo ukázáno výše – 1. Makabejská 9:272. Makabejská 15:37–39 se zříká božské inspirace.
  3. Creation Ministries International přijímá autoritu Písma jako axiom (základní princip) nebo předpoklad: tj. jako výchozí bod nebo pevný předpoklad, který nevyžaduje žádný důkaz, a je základem pro veškerá zdůvodnění. Axiomy stojí na počátku všech filozofických systémů. Není to tak, že by náboženský systém, vycházející z předem daných předpokladů, stál opět proti „vědeckému“ systému bez jakýchkoli předchozích předpokladů, ale jde o to, které axiomy jsou vzájemně konzistentní a poskytují jednotný rámec, v němž jsou v souladu s důkazy. Viz také Víra a fakta a Milovat Boha celou svou myslí: Logika a stvoření.

Odkazy

  1. F.F. Bruce, The Canon of Scripture, IVP, Downers Gr, Ill., pp. 77–80 1988. Zpět k textu.
  2. F.F. Bruce, Evangelical Quarterly 42:55, 1970, říká: „Je možné, aby vědci… hájili historičnost Daniela a Ester“; ale je „velmi obtížné hájit historickou neomylnost Tobiáše a Judit“. Zpět k textu.
  3. F.F. Bruce The New Testament Documents: Are they reliable? (Downers Gr, Ill.: IVP 1960). Zpět k textu.
  4. Norman L. Geisler and William E. Nix, A General Introduction to the Bible, Ch. 24. Moody, Chicago, Revised and Expanded 1986. Zpět k textu.
  5. Geisler and Nix, Ref. 4, stránky. 62–64 obsahují užitečné diskuse o těchto otázkách. Zpět k textu.
  6. Harold Lindsell, The Battle for the Bible (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1976), pp. 43–45. Zpět k textu

Helpful Resources

Christianity for Skeptics
by Drs Steve Kumar, Jonathan D Sarfati
US $17.00
Soft Cover
Refuting Evolution 2, updated
by Jonathan Sarfati
US $14.00
Soft Cover
Refuting Evolution
by Jonathan Sarfati
US $12.00
Soft Cover
Refuting Compromise, updated & expanded
by Dr Jonathan Sarfati
US $17.00
Soft Cover