Rozmanitost života vysvětluje jenom Bible

Dominic Statham
Přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

Evolucionisti často překrucují biblické kreacionisty, když říkají, že tvrdíme, že se jeden druh (species) nemůže změnit na jiný—tedy že věříme na ‘neměnnost druhů’. A poté uvádějí nepopiratelné důkazy, že se druhy mohou měnit a tvrdí, jak nám ukázali naši neznalost vědeckých faktů. Pochopitelně, že to je nesmysl. Lidé, kteří zakládají svoje chápání přírody na Bibli nevěří na neměnnost druhů (species). Věříme však v ‘neměnnost stvořených druhů’¹ (kind), což znamená, že se jeden druh (kind) nemůže změnit v jiný. (Viz Genesis 1:11–12, 1:21 a 1:24–25.) A tak se mohou pěnkavy změnit na jiný druh (species) pěnkavy, nebo octomilky na jiný druh (species) octomilky; ale pěnkavy se nikdy nezmění na jestřáby a octomilky na vosy. Anebo lidoopi se nikdy nezmění na lidi.

Podle Bible byli všichni suchozemští tvorové dýchající vzduch, kromě těch zachovaných v arše, zničeni celosvětovou potopou² popsanou v Genesis 6–8. Bůh nařídil Noemovi, aby vzal do archy páry všech druhů (kind) zvířat. Noe nevzal představitele všech druhů (species), ale všechny stvořené druhy (kind). Například byl na palubě pár od druhu (kind) stvořených psů, pár od druhu (kind) stvořených koček a sedm párů od druhů (kind) stvořeného skotu—nejen dva jedinci, neboť se jednalo o ‘čistá’ zvířata (Genesis 7:2). V následujících staletích po celosvětové potopě pak z těchto stvořených druhů (kind) vznikli všichni ti rozliční psovití (vlci, kojoti, šakali atd.), různí kočkovití (lvi, tygři, leopardi atd.) a různý skot (bizoni, jakové, chovný skot atd.). Ale jakým způsobem k tomu došlo?

Variace a selekce

Všechny organizmy mají DNA,³ a ta určuje, v jaký druh daný organizmus vyroste. Takže, změňte DNA a změníte tím uzpůsobení daného organizmu! Zvířata dědí DNA od matky i otce a jejich potomek si nese různé kombinace DNA svých rodičů. To samozřejmě platí i o lidech a vysvětluje to naši různost.

Někteří jsou například vyšší, jiní nižší; někteří mají tmavší pleť, jiní světlejší. Všichni lidé jsou potomky Adama a Evy, jejichž DNA byla taková, že jejich potomci, ačkoliv různí ve mnoha směrech, stále náležejí k jednomu druhu (species)—Homo sapiens. Avšak DNA zvířat zachráněných v arše bude umožňovat větší variabilitu svých potomků, až do takové míry, že různé kombinace mužské a ženské DNA vyprodukovaly v řadě případů různé (ale stále podobné) druhy (species).

Zpráva Genesis uvádí jasně, že Bůh přivedl zvířata do archy⁴ (Genesis 6:19–20). Bůh vybral samce a samici od každého páru a tím i směs DNA, která bude přenášena na každého z potomků. Okamžitě po potopě mohlo dojít k velmi rychlé speciaci, ke které došlo možná už jen během několika málo generací. Později toto rozrůzňování bylo pomalejší proto, že ‘přežívání nejzdatnějších’ napomáhalo vznikající populaci dávat určitou formu.

Chovatelé pečlivě vybírají určité samce a samice pro křížení, generaci po generaci, aby tak vyprodukovali určité znaky, které chtějí. (Viz obr. 1.) Ve volné přírodě se bude nejlépe dařit samcům a samicím nejlépe přizpůsobeným prostředí, a ti budou produkovat nejvíce potomků a jejich znaky budou generaci od generace dominovat dané skupině. Například medvědi s bílou kožešinou žijící v polárních oblastech budou úspěšnějšími lovci než hnědí medvědi, protože jsou lépe maskováni. Když je toto uplatňováno chovateli, tak se tomu procesu říká ‘umělá selekce’; ve volné přírodě je to proces známý jako ‘přírodní selekce’.

Oba tyto procesy působí tak, jako působí výtvarník pracující na soše.⁵ Výtvarník odřezává ty kusy materiálu, které tam nechce mít. Podobně umělá selekce a přírodní výběr odstraňují DNA, která produkuje nechtěné znaky a ponechávají jen ty znaky, které chce chovatel mít, nebo ve volné přírodě jsou to znaky, které zvířatům umožňují prosperovat v daném prostředí. A dále ještě, podobně jako u výtvarníka, pokud bude dál a dál odřezávat či odsekávat materiál, vyčerpá nakonec veškerou zásobu, a tak podobně jak umělá tak i přírodní selekce nakonec vyčerpají svoje DNA. Po nějaké době už nelze odstranit žádné znaky a ani chovatel ani příroda už nemohou nadále organizmus změnit. A to je tedy ten důvod, proč i když sebevíce křížíte psy, holuby nebo koně, oni nakonec vždy zůstávají psy, holuby a koňmi.

Programovaná adaptace

Živočichové se také mohou adaptovat na svoje prostředí tak, že vyberou ty části DNA (tj. geny), které budou užity a které využity nebudou. Takže místo aby nechtěné geny odstranili (jak bylo popsáno výše), prostě je jen vypnou. A podobně žádoucí geny mohou být zapnuty.

V roce 1971 byly některé ještěrky přemístěny z jednoho ostrova na jiný nedaleko pobřeží Chorvatska.⁶ I když je tam podobné klima, oba ostrovy nabízejí velmi rozdílný druh potravy. Ostrov, ze kterého byly ještěrky přemístěny, poskytuje většinou hmyzí stravu, zatímco nový ostrov nabídl většinou potravu rostlinnou. Za méně jak 38 let svého přemístění na nový ostrov se ještěrky změnily velmi významně. Pozoruhodné změny proběhly na jejich tvarech a velikostech hlav; vědci míní, že ke zvětšení hlav došlo kvůli potřebě zvýšené síly při kousání. Významné změny byly též pozorovány v morfologii jejich vnitřností (vnitřní tvar jejich žaludků). Ve skutečnosti dokonce vyrostl nový svalový záhyb v jejich žaludcích, aby se tak zpomalil průchod potravy pro lepší trávení rostlinné hmoty. A to vše za méně jak 38 let! Tyto rychlé změny zcela jasně nemají vůbec nic společného s Darwinovou teorií evoluce, která vyžaduje, aby se šťastné užitečné mutace nahromadily za dobu stovek tisíců či miliónů let a postupně tak měnily uspořádanost daného tvora.⁷

To je tedy další způsob, jak mohlo dojít ke speciaci—naprogramovanou změnou poháněnou programem v DNA, který Bůh vložil do svých tvorů při jejich prvním stvoření. Tato změna se spustí proměnami okolí—v tomto případě odlišnou potravou.

Je tohle evoluce?

V žádném případě! Pro darwinistické procesy je naprosto základní potřebou generovat užitečnou, novou DNA. Mikrobi nemají ruce, nohy, srdce nebo mozky, protože nemají DNA obsahující stavební instrukce (genetickou informaci) ke stavbě takových věcí. Kdyby byla Darwinova teorie pravdivá a mikroorganizmy se kdysi změnily na lidi, pak by v přírodě musel existovat proces, který umí generovat DNA s novými stavebními instrukcemi. Pokud vědci nejsou schopni na takovýto proces ukázat, jak probíhá dnes, pak evoluční příběh nemá ve vědě žádné místo.

Evolucionisti tvrdí, že činnost chovatelů a pozorování speciace v přírodě demonstruje pravdivost evoluce.⁸ Ale tak tomu není. Když dojde ke vzniku nových variet v důsledku umělé nebo přírodní selekce, genetická informace nevzroste, ale poklesne. Noví kříženci a nové druhy (species) mají méně stavebních instrukcí než měli původní tvorové, protože nežádoucí DNA byla odstraněna. Jak mohou být příklady redukce genetické informace důkazem procesu, který ve svých základech vyžaduje vzrůst genetické informace?

Podobně, když se zvířata jako jsou třeba ještěrky, mění pomocí vypínání a zapínání genů, nedochází k žádnému nárůstu genetické informace: k procesu adaptace dochází využíváním již existujících stavebních instrukcí.

Světští lidé vědí, že když přesvědčí ostatní o evoluci, pak si lidé budou myslet, že už víra v nějakého Boha stvořitele není potřebná. A tak pátrají po těch nejlepších argumentech, na které jde jen pomyslet, které by ukazovaly evoluci v tom nejvědečtějším světle. Jaké argumenty to jsou? Neustále přinášejí příklady změn, u kterých není žádný důkaz o vzrůstající genetické informaci nebo jasné příklady ztráty genetické informace. Pokud by měli reálné příklady evoluce, jistě by je uvedli. Skutečnost, že nic takového neuvádí, ukazuje bohatě jasně, že takovéto příklady neexistují.

Produkují mutace nové genetické informace?

Evolucionisté tvrdí, že mutace mohou vygenerovat nové genetické informace. Dokonce často tvrdí, že takovýto proces pozorovali v akci¹. Podívejme se na některé tyto příklady.

Rezistence na antibiotika

Brzo poté, co lékaři začali své pacienty léčit pomocí antibiotika streptomycin, některé bakterie se následkem mutací staly na něj rezistentní. Streptomycin funguje tak, že se naváže na ribozom (což je mechanizmus uvnitř bakterie produkující proteiny) a zabrání mu ve správné funkci. Byla pozorována řada mutací, která změnila tvar ribozomu a tím zabránila streptomycinu, aby se k ribozomu přichytil a narušil tvorbu proteinů. Takže tyto mutace mají negativní dopad, protože zpomalují práci ribozomu. Ačkoli tedy bakterie získala rezistenci na streptomycin, bylo to spojeno se ztrátou funkce. Je důležité pochopit, že redukce tvorby proteinů by bylo pro bakterii mimo umělé prostředí, vytvořené léčebnými dávkami, nevýhodou.²

Rezistence na pesticidy

Warfarin je lékaři běžně předepisován pacientům trpícím špatnou srážlivostí krve. Použije-li se ve vyšších dávkách, může být velmi účinným pesticidem³, a byl používán proti krysám. Warfarin je tak účinný proti srážlivosti krve u krys, že krysy zahynou na vnitřní krvácení. Funguje tak, že zabraňuje způsobu, kterým krysy zpracovávají vitamin K, který je ke srážení krve nutný. Nicméně během několika málo let některé krysy získaly rezistenci. Vytvořila se mutace, která způsobila, že protein pro zpracování vitaminu K přestal být warfarinem ovlivnitelný. Znovu tedy, byl to proces ztráty. Nový enzym zpracovává vitamin K velmi neúčinně až do takové míry, že krysy potřebují asi desetkrát víc vitaminu K pro přežití—i když žádný warfarin není nablízku. Tyto krysy často umírají proto, že nezískají dostatek vitaminu K ze svojí potravy. Takže to je asi stěží nějaký zářný příklad evolučního procesu!⁴

Rezistence vůči malárii

Někteří lidé získali určitý stupeň imunity vůči malárii. Jsou nositeli mutace, která způsobuje, že krvinky ovlivněné malárií změní svůj tvar (tvar se změní na ‘srpkovitý’) a jsou zničeny ve slezině, což je orgán, který v těle filtruje krev.⁵ Evolucionisté z tohoto případu udělali velkou událost, jasný příklad evoluce. Jenže tato mutace také způsobuje, že její nositelé jsou mnohem choulostivější vůči řadě dalších nemocí,⁶ a disponují rezistencí na malárii, pokud dotyčná osoba zdědí tuto mutaci jen od jednoho rodiče. Pokud je tato mutace zděděna od obou rodičů, vznikne v dítěti vážná nemoc zvaná srpkovitá anemie⁷, která je často smrtelná.⁸ Tak tohle je také velice podivný druh evoluce! Čím více je lidí, kteří v sobě mají tuto mutaci, tím více dětí zemře na srpkovou anemii. V praxi v oblastech ohrožených malárií počet přenašečů směřuje k hranici pouhých 18 % populace.⁹

Genetik Dr. John Sanford z Cornellovy univerzity k tomu poznamenal:

“Musí být chápáno, že vědci mají velmi citlivý a rozsáhlý systém, jak rozpoznat mutace vytvářející informace a většina genetiků tohle velmi pilně sleduje po celou dobu. … A přesto nejsem pořád přesvědčen, že by existoval jediný, krystalicky čistý příklad známé mutace, která by zcela jednoznačně vytvořila informaci.”¹⁰

V CMI netvrdíme, že by nikdy nemohlo dojít k mutacím zvyšujícím informace.¹¹ Jenže kdyby byla evoluce pravdou, musely by v minulosti takových mutací proběhnout nespočetné miliardy. Proč tedy nepozorujeme všude kolem nás dnes, jak k nim dochází?

Odkazy a poznámky

1. Wieland, C., The evolution train’s a’comin’, Creation 24(2):16–19, March 2002; creation.com/train.
2. Spetner, L., Not by Chance!Shattering the modern theory of evolution, Judaica Press, pp. 139–144, 1998.
3. Catchpoole, D., Pesticide resistance is not evidence of evolution, August 2009; creation.com/pesticide.
4. More, E., Rats! Another case of sickle cell anemia, Creation 17(2):44–45, March 1995; creation.com/warfarin.
5. Wieland, C., One Human Family: the Bible, science, race and culture, Creation Book Publishers, pp. 138–139, 2011.
6. Tsarus, G., et a., Complications associated with the sickle cell trait: a brief narrative review, Am. J. Med.122(6):507–512, 2009.
7. Konotey-Ahulu, F., Sickle-cell anemia does not prove evolution! Creation 16(2):40–41, March 1994; creation.com/sickle.
8. Pokud jsou oba rodiče přenašeči (heterozygotní), pak bude 25 % pravděpodobnost, že i dítě bude tuto nemoc mít.
9. Maximální frekvence v nedávné globální studii byla 18 %: Piel, F.B.,et al. Globální rozšíření genu srpkovité anemie a geografické potvrzení malarické hypotézy, Nat. Commun. 1:104, 2010; doi: 10.1038/ncomms1104; ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3060623/.
10. Sanford, J., Genetic Entropy and the Mystery of the Genome, Ivan Press, New York, p. 17, 2005.
11. Carter, R., Can mutations create new information? Journal of Creation 25(2):92–98, August 2011; creation.com/new-info.