Also Available in:

Evangelium v čase a prostoru

Moderní věda nemá problém s názorem, že tři známé rozměry (délka, šířka, výška) nejsou vše, co je realitou. Toto vědomí nám může usnadnit chápání našeho pojetí Božího působení.

Napsal
Přeložil Jakob Haver (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 21(2):50–53, Březen 1999
Photo by NASAAndromeda galaxy

Bible nám říká, že Bůh žije ve věčnosti (Izaiáš 57:15), že bydlí v nebesích (např. Deuteronomium 26:15) a také ve světle (1 Timoteovi 6:16). To můžeme docela dobře shrnout slovy, že Bůh žije v dimenzi či rozměrech nebeské věčnosti. My naproti tomu žijeme ve světě tří rozměrů prostoru (délka, šířka, hloubka) a jednoho rozměru času.1

Bůh je všudypřítomný (je přítomný všude) jak v dimenzích věčnosti, tak v našem vesmíru, nicméně zjevoval se také v určitých dobách konkrétními způsoby i v našem světě. Například, Duch Boží se vznášel nad vodami při Stvoření (Genesis 1:1–2), Mojžíšovi se zjevil JHVH Bůh v hořícím keři (Exodus 3:4–14) a Bůh Syn opustil dimenze věčnosti (Jan 1:1–2; Filipanům 2:5–7) a vstoupil do našeho světa zvláštním způsobem při vtělení (Matouš 1:18; Lukáš 1:35 ; Jan 1:14). Po zmrtvýchvstání se Ježíš několikrát zjevil svým učedníkům, z toho dvakrát v uzamčené místnosti (Jan 20:19–31) a při Nanebevstoupení Ježíš opustil náš svět a vrátil se do nebeské dimenze (Jan 20:17; Skutky 1:9).

flatland

Účelem tohoto článku je objasnit si tyto pojmy a lépe jim porozumět, a to přirovnáním k Flatlandu (Plochozemě).2

Flatland

Představme si zemi dvou rozměrů, vymezenou na obr. 1 body ABCD, mající délku a šířku, ne však výšku. Je obývána inteligentními bytostmi, vyobrazenými jako trojúhelníky uvnitř kruhů, z nichž všechny zabírají také jen dvě dimenze. Jednoho dne se Flatlanďané probudili a zjistili, že někdo neznámý nakreslil přes jejich zemi čáru EF. To fakticky rozdělilo jejich zemi na dvě, protože bez rozměru výšky nikdo nemohl tuto linii přeskočit ani podlézt, aby se dostal na druhou stranu. Nikdo také nemohl sdělit žádné informace z jedné strany dělící čáry na druhou. Linie EF se tedy stala horizontem událostí (viz odstavec Černé díry a horizont událostí níže).3

Jednoho dne se v oblasti ABFE (obr. 2) objevil nějaký tvar (obrys stopy), zjevně jen tak, bez příčiny, nakolik to mohli Flatlanďané posoudit. Pak ten tvar zmizel. Když se příště tvar znovu objevil, Flatlanďané kolem něj nakreslili kružnici (obr. 3). Pro dvourozměrné obyvatele Flatlandu byl kruh horizontem událostí, což znamená, že se z oblasti ohraničené kružnicí nemohlo dostat nic ven ani dovnitř. Nicméně když odstraněním části kruhu provedli kontrolu, tvar tam již nebyl. Flatlanďané se nyní museli vypořádat s trojí situací:

  1. Vypadalo to, že novotvar se objevil a zmizel bez příčiny.

  2. Horizont událostí nebyl pro tvar žádnou překážkou.

  3. Stejný horizont událostí Flatlanďany zcela blokoval.

K poctě autora

Zde prezentované pojmy Flatland, další dimenze, horizonty událostí atd., pocházejí z knihy The Scientific Alternative to Neo-Darwinian Evolutionary Theory (Vědecká alternativa k neo-darvinovské evoluční teorii) z roku 1987 od již zesnulého profesora Dr. Arthura E. Wilder-Smithe (1915–1995).

Wilder-Smith byl mezi svými vrstevníky ve světě vědy velikánem, získal tři doktoráty. Ovládal sedm jazyků, byl také originálním myslitelem a jednou z velkých průkopnických osobností vědy o stvoření.

Mezi jeho další nejznámější díla patří Původ člověka, lidský úděl; Kdo přemýšlí, musí uvěřit; Stvoření života; a Přírodní vědy nevědí nic o evoluci.

Pojem Flatland (avšak bez vztahu ke křesťanství) se poprvé objevil roku 1884 v knize Edwina Abbotta, Flatland: Romance of Many Dimensions (Plochozemě: román mnoha rozměrů).

Všechny tyto problémy měla vyřešit zvláštní postava jménem Dr. Zweisteinus. Nejprve Flatlanďanům vytkl jejich vědecký materialismus, totiž jejich víru, že dva rozměry Flatlandu jsou jediným projevem veškeré reality, a že jejich životní styl je založen na této nepravdě. Dále jim řekl, že Flatland není jedinou realitou a že objevující se a mizející tvar ukázal na možnost, že vedle těchto jim známých dvou rozměrů – délka a šířka – existuje minimálně ještě jeden, třetí rozměr. Tuto třetí dimenzi nazval „altitudo“ neboli „hloubkou“ či „výškou“.

Řekl jim, že trojrozměrná bytost, která vytvořila stopu, mohla z uvěznění 2-D (z horizontu událostí 2-D) jak vystoupit, tak i vstoupit pouhým překročením, protože 3-D bytosti nelze žádnou z 2-D bariér (kterými jsou omezeni dvojrozměrní Flatlanďané) zabránit, aby vkročila nebo odešla. „Dvě dimenze si nemohou vzít nic, co je vlastnictvím tří dimenzí! Tento další rozměr dává naprostou svobodu nad nižšími dimenzemi.“2 Bytost 3-D se tak mohla ve Flatlandu libovolně projevit a také mohla Flatlanďany detailně pozorovat, aniž by si toho byli vědomi. Mohla dokonce vidět i jejich nitro,flatland, které bylo pro ostatní Flatlanďany vzájemně neviditelné.

Nyní tedy vztáhněme tento koncept, nazývaný teorie dimenzí, k některým událostem zaznamenaným v Bibli.

Stvoření

Informace potřebné pro uskutečnění stvoření existovaly v Boží mysli, Logos (Jan 1:1, řecky logos = Slovo), tedy mimo prostor a čas, a ještě předtím, než bylo vše stvořeno. To znamená, že veškeré stvoření existovalo v Boží mysli, „před založením světa“ (Efezským 1:4; 1 Petr 1:20), a tedy v dimenzích věčnosti. Aby se stvoření objevilo napříč horizontem událostí, který odděluje co do kvantity nebo množství věčnost od časoprostoru, Bůh předal potřebné informace (a energii) během šesti dnů zaznamenaných v Genesis 1.

Když byl Adam stvořen a ještě nezhřešil, byl (řečeno z pohledu dimenzí) hybridní. V zahradě Eden chodil s Bohem, který obývá věčnost, a tak zažíval něco z vícerozměrných dimenzí věčnosti, ale také existoval v časoprostoru. Když překročil Boží nařízení, Bůh ho z Edenu vyloučil, aby mu zabránil jíst ze stromu života a žít v hříšném stavu věčně (Genesis 3:22, 24).

Další dimenze a Bůh – buďte opatrní

Extra dimensions and God

Skutečnost, že věda nemá problém s možnými dimenzemi nad ty, které denně prožíváme, nám dává zajímavý způsob, jak učinit mnoho biblických pojmů hmatatelnějšími. Může se však také stát, že zajdeme příliš daleko – tím, že se budeme snažit vtěsnat věčného Boha do měnícího se momentálního pohledu. Například známý „pokrokový kreacionista“ (který také často používá „flatlandovské“ pojmy Wildera-Smithe) nechává publikum přemýšlet o tom, že věda prokázala existenci přesně deseti dimenzí a že toto zjištění nějak potvrzuje Bibli.

Za prvé, neexistuje žádné biblické učení, které by o tom cokoli říkalo. Za druhé, tato vratká představa byla založena na vysoce abstraktní a sporné větvi fyziky známé jako teorie strun. Od této teorie bylo později upuštěno ve prospěch teorie superstrun, také postrádající experimentální podporu, která předpokládá jedenáct dimenzí. Podle jejích zastánců nejsou některé z těchto hypotetických dimenzí vidět, protože jsou svinuty do neuvěřitelně malých prostor.

Upřímně řečeno křesťané, kteří dnes oddávají svou mysl s dnešní vědou (tj. velký třesk, deset dimenzí atd.), budou zítra vdovci.

Nicméně člověk byl stvořen pro věčnost. Bůh tedy poskytl způsob, jak se můžeme s Ním znovu spojit. Zatímco Adamův hřích uzavřel pro lidstvo horizont událostí do nebeské dimenze, odpuštění hříchu tento horizont událostí otevírá. Toto odpuštění přichází skrze smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista, který zaplatil trest za hřích; je přístupné pouze prostřednictvím osobního pokání a víry. Ti, kteří takto získají Boží odpuštění, zažívají už v tomto životě společenství s věčným Bohem (Jan 1:12; 17:23), byť v mnohem omezenější míře než původně Adam, a v dalším životě budou s Bohem sjednoceni.

Zjevení vzkříšeného Ježíše

Když Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých, jeho vzkříšené tělo prošlo skrze oblečení, aniž by ho narušilo; opustilo tento časoprostor a vstoupilo do dimenzí věčnosti. To, co způsobilo, že apoštol Jan uvěřil ve vzkříšení (Jan 19:39–40; 20:7–8), byl pohled na roušku, která byla původně ovinuta kolem Kristovy hlavy a „ležela svinutá zvlášť“ (tj. stále zavinutá a vyztužená lepkavou směsí myrhy a aloe, používanou při balzamování). Ačkoli Jan o teorii dimenzí nejspíš nevěděl, přesto došel ke správnému úsudku, že Kristus překročil dimenze času a prostoru.

Stejně jako stopa ve Flatlandu, Kristus se mohl objevit v uzamčené místnosti nebo se zjevit učedníkům a zase jim zmizet (např. na cestě do Emaus), aniž by Ho jakkoli omezoval horizont událostí, který naopak nám zcela zabraňuje provádět stejné akce.

Při Nanebevstoupení (Skutky 1:9) Ježíš překročil horizont událostí mezi časoprostorem a Nebesy. Nyní, když se věřící modlí, přistupují ke vzkříšenému Pánu Ježíši skrze Ducha svatého, který ve věřících přebývá skrze víru (Jan 14:16–17).

Nebe, peklo a soud

Když člověk zemře, jeho duše/duch opustí tento vesmírný časoprostor tím, že překročí horizont událostí. To je hranice, na které končí prostor a čas a začíná nadčasovost. V Bibli nám Bůh říká, že i po smrti existuje Nebe, Peklo a soud, který přijde („Člověku je jednou uloženo zemřít, a potom přijde soud“—Židům 9:27). Ten na základě naší víry (v tomto životě) v Kristovu usmiřující smrt a vzkříšení rozhodne, ve kterém z těch dvou předchozích míst skončíme.

Nebe, peklo a poslední soud existují neboli se vyskytují v dimenzích věčnosti. Proto je nelze nikdy zkoumat vědou, protože všechny jsou skryty za horizontem událostí (viz Další dimenze a Bůh—buďte opatrní).4 To však neznamená, že nejsou skutečné. Tento koncept je dokonale vědecký a všechny tyto pojmy jsou ve skutečnosti tou nejvyšší realitou. Ateisty dlouhodobě propagované materialistické krédo, totiž že jedinou realitou je naše časoprostorová návaznost „tady a teď“, se tudíž jeví jako vědecky neobhajitelné. Skeptici, ateisté a další to ignorují na vlastní nebezpečí.

Černé díry a horizont událostí

Photo by NASAHelixnebula

Když astronauté letěli na Měsíc, jejich kosmická loď musela překonat rychlost vyšší než 11,2 km/s (25 000 mph), tedy tzv. únikovou rychlost,1 aby se mohli vymanit z tahu zemské přitažlivosti. Nyní si představte dostatečně masivní hvězdu, která prochází gravitačním kolapsem, dokud její gravitace nebude tak silná, že úniková rychlost bude 300 000 km/s (186 000 mil/s) neboli rychlost světla.

Einsteinova teorie obecné relativity předpovídá, že v takové oblasti bude prostor tak zakřivený, že nemůže uniknout žádné světlo ani nic jiného. Ta hvězda by proto byla neviditelná (a tedy zjistitelná jen podle gravitačních účinků na blízkou hmotu). Výsledkem by byla černá díra,2 definovaná Stephenem Hawkingem jako: „oblast časoprostoru, z níž nemůže uniknout nic, dokonce ani světlo, protože gravitace je tak silná.“3

Je-li paprsek světla namířen v blízkosti černé díry zvnějšku, bude odkloněn gravitačním tahem černé díry, a pokud bude dostatečně blízko, přejde na oběžnou dráhu kolem černé díry. (Pokud je nasměrován přímo na černou díru, bude absorbován.)

Hranice černé díry, kde světlo z vnějšku přechází na oběžnou dráhu, nebo paprsky světla z černé díry, které nemohou uniknout, se nazývá horizontem událostí.4,5 Představuje ostří kolem černé díry, odkud již není návratu. Důvodem pro tento název je, že se z této oblasti nemůže nikdy dostat žádná událost, protože neexistuje žádný způsob, jak sdělit výskyt jakékoli události. Takže to, co se děje v černé díře, nemůže nikdo zvenčí pozorovat, a tudíž to nemůže být poznáno vědou. Tento jev byl nazván „kosmickou cenzurou“.6

Odkazy a poznámky

  1. Úniková rychlost je rychlost potřebná k tomu, aby bezmotorový objekt unikl z gravitačního pole planety nebo hvězdy. Je dán vzorcem ve = √2GM/R, kde G je univerzální gravitační konstanta, M je hmotnost planety nebo hvězdy a R je její poloměr.
  2. „Černé díry jsou více než jen teoretické pojmy. Především jsou to přímé předpovědi obecné relativity, která je podložena velkým množstvím experimentálních důkazů.“ Russell Humphreys, Starlight and Time, Master Books, CO 80936, USA, 1994, p. 22.
  3. Stephen Hawking, A Brief History of Time, Bantam Books, London, p. 194, 1988.
  4. Ref. 3, p. 90.
  5. Poloměr horizontu události kolem černé díry se nazývá Schwarzschildův poloměr a je dán vzorcem RS = 2GM/c2, kde c je rychlost světla ve vakuu. Své pojmenování dostal po německém astronomovi Karlu Schwarzschildovi (1873–1916), který v roce 1916 předpověděl existenci zhroucených hvězdných těles, která nevyzařují žádné záření. Pokud by se do černé díry zhroutilo Slunce, poloměr horizontu události by byl pouze 3 km (2 míle).
  6. Ref. 3, p. 93.

Odkazy a poznámky

  1. Protože náš prostor-hmota-čas (někdy nazývaný kontinuum prostoru-času) byl stvořen Bohem, je proto mimo něj, neboli je transcendentní - tj. nepodléhá jeho omezením (Genesis 1:1). Zpět k textu.
  2. Adaptace podle A.E. Wilder-Smith, The Scientific Alternative to Neo-Darwinian Evolutionary Theory, Word for Today Publishers, CA 92704, USA, pp. 159–191, 1987. Used with permission. Zpět k textu.
  3. Všimněte si, že horizont událostí černé díry je jednosměrný, zatímco horizont událostí ve Flatlandu je obousměrný. Zpět k textu.
  4. Bůh je naproti tomu všudypřítomný a důvěrně zná vše, co říkáme a děláme (srov. čím je 3-D vůči Flatlanďanům). Je „blíž než dýchání, blíž než naše jsou ruce a nohy.“ Viz Žalm 139:7–14. Zpět k textu.

Související články