Also Available in:

Evoluční podvod u velryb

Po další ikoně evoluce zbyl jen zvířený prach

Napsal
Přeložil Jakob Haver (kreacionismus.cz)

Poprvé publikováno 12. dubna 2014
Pakicetus-AMNH-2012
Obrázek 1: Exponát AMNH (New York) 2012 – dosud vystavovaná falešná rekonstrukce Pakiceta „s otvory velrybích nozder“ (červená šipka) a nízko položeného oka (bílá), přestože lebka publikovaná v roce 2001 jasně ukázala, že nozdry na rypci a očí byly na vrcholu hlavy, vůbec ne jako u zubaté velryby. Foto z 3. vydání Evoluce: Velký experiment, © Dr. Carl Werner, 2014.
Aktualizováno z časopisu Creation 36(4):34–35; October 2014

Muzea a učebnice dnes tvrdí, že fosilie velryb poskytují nejjasnější důkaz o evoluci – většinou se již upustilo od evoluce koní, protože tato historka již nebyla schopna odolávat oprávněné kritice.1 V příběhu velryb existují tři klíčové fosilie – Pakicetus, Ambulocetus a Rodhocetus, o kterých se tvrdí, že jsou spojovacími články mezi suchozemskými zvířaty a velmi dlouhými a štíhlými velrybami známými jako basilosauři.2 Bez těchto tří by se celý příběh zhroutil do prachu.

Dr Carl Werner, autor knihy Evolution: the Grand Experiment, tato tvrzení ověřoval a mluvil s výzkumníky a dalšími lidmi. Zjistil, že žádná z těchto fosilií není udržitelná jako přechodová forma k velrybám. Jeho nálezy, publikované v hlavním 25stránkovém dodatku k nové edici jeho knihy z roku 2014, tento příběh o evoluci velryb zcela rozmetaly. Zde jsou některé zajímavosti.

Pakicetus

Na tuto prezentovanou extrémně bizarní povídačku ohledně Pakiceta jsme již upozornili, a to včetně dr. Philipa Gingericha.3 Nekompletní fosílie lebky byla představována tak, že patří tvorovi podobajícímu se velrybě, a byl zveřejněn jako umělecké ztvárnění na obálce prestižního časopisu Science v roce 1983. O několik let později byly nalezeny zbývající části Pakiceta a publikováno to bylo v roce 2001 – ukázalo se, že s velrybou to nemá nic společného. Na rozdíl od toho, co předpokládal dr. Gingerich, nebyly tu žádné otvory nozder, nebyly tam žádné ploutve (jen kopyta/paznehty) a nebyl tam žádný velrybí krk (jen krk typický pro suchozemské savce). Přesto doktor Werner odhalil, že americké Muzeum přírodní historie v New Yorku a Muzeum historie přírody v Londýně nepřestaly používat tuto falešně zkonstruovanou lebku s otvory velrybích nozder (viz obr. 1).

V dokumentu National Geographic v roce 2009 doktor Gingerich stále tvrdil, že na základě sluchové kosti by měl být Pakicetus řazen mezi velryby. Sluchové kosti však nejsou jako velrybí, která má unikátní, prstu podobný esovitý splav (sigmoid process), ale jsou plošší, podobné fosiliím suchozemských zvířat známých jako sudokopytníci.

Ambulocetus
Obrázek 2. Kresba Ambuloceta ve Smithsonově institutu, ukazující falešné otvory nozder a drobné uši. Pro ani jeden z těchto proklamovaných velrybích vlastností neexistují žádné fosilní důkazy. Foto z 3. vydání, Evoluce: Velký experiment, © Dr. Carl Werner, 2014.

Ambulocetus

ambulo-check-bone
Obrázek 3. Srovnání lícních kostí kytovce (delfín, který patří do rodiny velryb), Ambuloceta a koně. Doktor Thewissen tvrdil, že lícní kosti Ambuloceta jsou zeštíhlené a podobné velrybím, ale tak tomu vůbec není (z Evolution the Grand Experiment, třetí vydání, 2014), © Dr. Carl Werner)

„Chodící velryba“ je zobrazena jako mezičlánek mezi Pakicetem a Rodhocetem. Dr. Hans Thewissen, původně student Dr. Gingericha uvedl, že existovalo osm charakteristických rysů, které ukazovaly, že Ambulocetus byl velrybím předkem. O Ambulocetovi jsme také mluvili (obr. 2),4 ale podle toho, jak Dr. Werner zaznamenal na videu s Dr. Thewissenem (viz níže), je klíčovým důkazem velrybího předka esovitý splav (sigmoid process) kosti ušního ústrojí, což (opět) nebylo ve skutečnosti nic podobného velrybě. Rovněž tak lícní kost, o které Thewissen tvrdí, že je zúžená podobně jako lícní kosti velryb, ve skutečnosti vůbec zúžená není; kůň má například mnohem více zúženou lícní kost než Ambulocetus (viz obrázek 3).

K tomu všemu laboratoř dr. Thewissena dodala modely Ambuloceta do nejrůznějších muzeí, která ukazují na rypci lebky otvory nozder, přestože neexistují žádné fosilní důkazy. Dr. Werner říká: „Všech osm znaků, o kterých mluvil jako o velrybích rysech, znepokojivě velrybími znaky nejsou.“

Rodhocetus

Rodhocetus byl prohlášen za vodního živočicha, u něhož se vyvíjely přední ploutve a lalok s ocasními ploutvemi jako má velryba (horizontální ploutve) – je tedy údajně na dobré cestě k tomu, aby se stal velrybou. Nicméně když Dr. Werner upozornil paleontologa Dr. Gingericha, který Rodhoceta objevil, že neexistují žádné fosilní kosterní důkazy pro ocas nebo ploutve, doktor Gingerich přiznal, že je to tak. Také přiznal, že nyní si myslí, že tento živočich neměl ani jeden z těchto rozhodujících znaků velryby. Některé z těchto informací jsme poskytli v časopise Creation z roku 2011.5 Nicméně ocas a ploutve jsou stále zobrazovány v mnoha dokumentech a já očekávám, že stejně jako tomu bylo v případě Haeckela a jeho „umělecky ztvárněných“ embryí, to potrvá6 mnoho let než dojde k nápravě.

Bez těchto tří údajně přechodných článků se celá historka o evoluci velryb hroutí. Další evoluční ikona se obrátila v prach!

Dr Philip Gingerich, který objevil Rodhoceta připouští, že ocasní lalok a ploutve zobrazené na muzejních rekonstrukcích Rodhoceta jsou nesprávné, a že další fosilní objevy ukazují, že takové rysy nemají.

„Chodící velryba“ Ambulocetus je z velké části založena na tvrzení, že sluchová kost, nazývaná tympanic (bubínková), je podobná té velrybí. Dr. Hans Thewissen přiznává, že to je sporné.

Dr. Hans Thewissen přiznává, že fosilie Ambuloceta nezahrnují část lebky s nozderními otvory, ačkoli muzea ukazují, že Ambulocetus otvory má. To znamená, že je to pouhá fikce.

evolution-the-grand-experiment
Dr. Werner poskytuje mnoho dalších podrobností ve velkém novém dodatku ke třetímu vydání informativní a krásně ilustrované knihy Evoluce: Velký experiment. Doprovodné DVD představuje mnoho z těchto příkladů od samotných paleontologů.

Odkazy a poznámky

  1. Sarfati, J., The non-evolution of the horse, Creation 21(3):28–31, 1999; creation.com/horse. Zpět k textu
  2. And according to evolutionary vertebrate paleontologist Barbara Stahl, a basilosaurid “could not possibly have been the ancestor of modern whales.” Stahl, B.J., Vertebrate History: Problems in Evolution,p. 489, McGraw-Hill, New York, 1974. Zpět k textu
  3. Williams, A. and Sarfati, J., Not at all like a whale, Creation 27(2):20–22, 2005; creation.com/pakicetus. Zpět k textu
  4. Batten, D., A whale of a tale (last updated May 2012); creation.com/ambulo. Zpět k textu
  5. Batten, D., Rodhocetus and other stories of whale evolution, Creation 33(3):54–55, 2011; creation.com/rodhocetus. Zpět k textu
  6. Van Niekerk, E., Ernst Haeckel, fraud is proven, Journal of Creation 25(3):89–95, 2011; creation.com/haeckel-fraud. Zpět k textu