Mýtus o evoluci člověka z opic

Popularita ještě nedělá myšlenku vědecky přijatelnou

Napsal Peter Line
Přeložil Jakob Haver (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 41(1):44–46, January 2019

©123rf.com/anolis01, ©123rf.com/theartofphoto

Veřejnost je často uváděna v omyl tvrzením, že důkazy o lidské evoluci ze společného předka spolu se šimpanzi jsou prostě ohromující. Takové tvrzení často obsahuje bombastické až ohromující termíny typu „elephant hurling“ (v češtině pro to nemáme výraz, ale v anglickém kontextu to znamená „chybí-li důkazy, tím větší počet jich musím uvést“. Pozn. překl.) jako v případě tohoto uznávaného evolucionisty:

„V muzeích po celém světě jsou nyní desítky tisíc fosilií hominidů, které podporují naše současné znalosti o lidské evoluci. Model, který vychází z tohoto nesmírného množství silných důkazů, je napříč tisíci výzkumy konzistentní. Tváří v tvář těmto důkazům pak všechny modely, všechny mýty zahrnující jediné, okamžité stvoření současných lidí, selhávají.“¹

Jakmile však někdo začne tato tvrzení kriticky zkoumat, věci se rychle sesypou. Dokonce jsou to obvykle evoluční experti, kteří sami u většiny kategorií „hominidů“ poukazují na něco, co vážně zpochybňuje, ne-li přímo diskvalifikuje myšlenku, že dotčené fosilie jsou „spojovacími články“ mezi opicemi a lidmi. Například:

Australopitékové (jako je „Lucy“): jsou významní evolucionisté, kteří uznávají, že anatomicky tito zaniklí primáti nebyli přechodným článkem mezi opicemi a lidmi.

Neandertálci: dnes pravděpodobně už většina evolucionistických paleoantropologů říká, že ačkoli jsou ve své anatomii robustní, jsou plně lidští.

Homo erectus a Homo heidelbergensis: někteří evolucionisté je zařazují jako „rané“ a / nebo „archaické“ Homo sapiens. Měli statnou anatomii jako neandertálci, a tudíž neexistuje důvod se domnívat, že nebyli plně lidští.²

Homo habilis: zatímco obecně považují evolucionisté tyto exempláře za hominidy („lidoopy“), přezkoumáním exemplářů tohoto druhu to vypadá tak, že by měli patřit k australopitékům nebo jiným vyhynulým „lidoopům“, kromě několika, kteří pravděpodobně patří k Homo erectus.² Dokonce i někteří význační evolucionisté, přestože stále říkají, že jde o hominidy navrhli, aby většina exemplářů Homo habilis byla zařazena do rodu Australopitéků. Tudíž Homo habilis je falešná kategorie. Při jejich popisu evolucionisté používali výrazy jako „odpadkový koš“, „směsný odpad“ a „pytel na odpadky“.

Odstraníme-li všechny výše citované z toho bombasticky znějícího počtu fosilií, zbyde nám sotva hrstka. Mezi ně patří nedávno objevený exemplář Homo florensiensis (neboli „Hobit“). Ale i zde přední evolucionisté poukázali na to, že jejich rysy mohou odpovídat lidem deformovaným kretenismem v důsledku vrozeného nedostatku jodu. Tento časopis navíc zdůraznil důkazy, že příčinou záhadných rysů (pro evolucionisty) teprve nedávno objevených fosilií Homo naledi je pravděpodobně také kretenismus.³

Je evoluce člověka vůbec možná?

Nicméně jsou tu v každém případě podstatné biologické důvody, proč „lidoopi“ nikdy nemohli existovat. Hlavním z těchto důvodů je tzv. „Problém čekací doby“. Nikdo (z evolucionistů) nepopírá, že k vývoji anatomických změn nutných k přeměně tvora podobného opici (předpokládaný společný předek šimpanzů a lidí) na člověka muselo dojít k milionům mutací DNA. To proto, že mezi šimpanzi a lidmi existují miliony rozdílných nukleotidů (tj. „písmen DNA“). A podle evoluční časové osy k tomu mělo dojít během šesti až sedmi milionů let. Problém v kostce je ten, že výpočty ukazují na příliš dlouhou dobu k tomu, aby mohly tyto specifické mutace proběhnout a být ustáleny v populaci takzvaných „homininů“.⁴

Například pro fixaci (ustálení) pouze jednobodové mutace (tj. změna jednoho písmene) je čekací doba minimálně 1,5 milionu let.⁴ Věří se, že počet nukleotidů, které mohou být vybrány současně, je malý, protože narušuje výběr zase jiných nukleotidů (tzv. selekční rušení). Odhaduje se, že za šest milionů let by mohlo dojít k fixaci maximálně 1 000 prospěšných mutací – a za použití sedmi milionů let jako horního konce časové škály prakticky nenastane žádný rozdíl.⁵

To je ovšem pouze nepatrný zlomek informací potřebných k přeměně z opice na člověka.

Všimněte si, že se jedná pouze o samostatné, nepropojené mutace, jak říká John Sanford, specialista v této oblasti (kurzíva je původní): „Výběr pro 1 000 specifických a k nim příslušných mutací (tj. vytvoření řetězce o 1 000 písmenech) se nemohl uskutečnit za 6 milionů let, protože takováto specifická sekvence včetně sousedních mutací nemohla nikdy vzniknout ani za miliardy let.“ ⁶

I kdyby rozdíl v genomu (DNA) mezi šimpanzi a lidmi byl jen 1 %, jak se široce a s oblibou hlásalo, pořád to představuje asi 30 milionů rozdílných nukleotidů. A proto by v evoluční linii hominidů bylo nutné, aby se uskutečnilo asi 15 milionů nukleotidových změn (viz box níže) ve srovnání s těmi nanejvýš 1 000 změnami, které by v té době mohly nastat.

Překážky se násobí

Stručně řečeno, i když přijmeme chybný názor pouze 1 % rozdílu, není možné, aby mutace dosáhly takové proměny v dostupném čase. Ale evoluční problém je ještě větší, protože rozdíl DNA mezi šimpanzem a člověkem je sice nyní ještě hlásán jako 1 %, ale pravděpodobný rozdíl je nejméně 5 %, ale nejspíš je ještě větší.⁷

Takže překážky pro evoluci se stávají nepřekonatelnými. Pětinásobné zvýšení rozdílu nyní znamená od předpokládaného společného předka nějakých 75 milionů nukleotidových změn!

Problém se navíc zhoršuje tím, že lidský genom degeneruje po sestupné spirále směrem k „mutačnímu zhroucení“. To je způsobeno akumulací genetických mutací rychlostí asi 100 bodových mutací na osobu a generaci, přičemž není v silách přírodního výběru to zastavit.⁸

Aby nezůstalo jen u toho, evoluční teorie dostává další ránu tím, že množství údajné „odpadní“ DNA, o níž se věřilo že v genomu je, se nedávno výrazně zmenšilo. Její podíl, který evolucionisté považují za funkční, se nyní zvýšil z přibližně 3 % na 80 % a více. To je ovšem problém, protože u jakékoli mutace je mnohem pravděpodobnější, že bude škodlivá, ne neutrální.⁹

Obavy narůstají

Tohle všechno vyvolalo u některých evolucionistů zděšení. Například Graur tvrdí, že pro udržení úrovně lidské populace (k potlačení účinků škodlivých mutací) nemůže být funkčních více než 25 % lidského genomu.¹⁰

Jenže odhad renomovaného projektu ENCODE je takový, že funkčních je nejméně 80 % naší DNA.¹⁰ To znamená, že lidé by měli být zaniklí, protože plodnost je příliš nízká na to, aby kompenzovala takové množství škodlivých mutací. Zjevně však zaniklí nejsme, takže buď

1. je zcela nesprávný (vysoce nepravděpodobný) odhad ENCODE nebo
2. údajní „homininové“ (včetně lidí moderního typu) nemohli existovat miliony let, jak věří evolucionisté, a celý ten evoluční příběh od opice k člověku je falešný.

Problém hromadění škodlivých mutací je však ještě závažnější, než je vykreslován evolucionisty. I kdyby bylo funkčních jen 10 % genomu, došlo by „k zániku všech linií hominidů“ dávno předtím, než by mohla být ustálena první očekávaná prospěšná mutace v populaci „homininů“.¹¹

Evoluce tedy nejenže nedokáže vysvětlit vstupní informace ke změně z opice na člověka, ale nedokáže vysvětlit ani uchování již existujících informací v časových intervalech milionů let.

Myšlenka lidské evoluce znamená, že neexistoval žádný původní pár, žádný „první Adam“, který upadl do hříchu – a proto neexistuje ani žádný logický důvod pro obětní smrt „posledního Adama“, Ježíše Krista (1. Korintským 15:45). Mnozí věřící, dokonce i celé instituce křesťanského vyššího vzdělávání byli zastrašováni a / nebo očkováni tak, aby si mysleli, že musí tuto představu přijmout. Je obzvláště ironické, že se to děje právě v době, kdy jsou biologické důkazy ve prospěch biblického stvoření tak silně.

Víra od opice k člověku – objasnění termínů a problémů

V evoluční teorii se věří, že jak lidé, tak i šimpanzi museli vzniknout ze stejného, opici podobného tvora neboli „posledního společného předka“ (LCA – Last Common Ancestor), před asi 6 miliony let, a poté každý z nich pokračoval v samostatné „vývojové“ linii, až se nakonec stali dnešními lidmi a šimpanzi. Na pomyslné linii od LCA k moderním lidem používají evolucionisté pro všechny jedince (ať už jsou to opice, „lidoopi“ nebo lidé) obvykle název hominidé (nebo homininové).

Proč se tedy argument v hlavním textu zaměřuje na rozdíl DNA mezi šimpanzi a dnešními lidmi, když problémem je vlastně rozdíl mezi LCA a dnešními lidmi? Protože tito jsou podle evoluční teorie přímí příbuzní. Jak se v každé linii hromadí mutace, rozdíly v DNA se mezi nimi zvětšují. Takže čím větší je dnes rozdíl mezi šimpanzi (dále jen Š) a lidmi (L), tím větší je rozdíl mezi dnešními lidmi a předpokládaným LCA.

Například pokud se linie L a Š měnily zhruba stejným tempem, jak předpokládá většina evolucionistů, pak rozdíl 1 % (= přibližně 30 milionů rozdílů v nukleotidech) mezi L a Š by dnes znamenal, že obě linie se od LCA liší přibližně o 15 milionů nukleotidů. Pokud je však rozdíl L–Š pětiprocentní, znamená to potom rozdíl mezi lidmi a LCA přibližně 75 milionů nukleotidů, což je tím spíše nepřekonatelnou překážkou (viz hlavní text).

I kdyby rychlost mezi liniemi L a Š nebyla stejná, i tak by se prakticky nic nezměnilo, ledaže by se předpokládalo, že rychlost linie člověka byla téměř neměnná (ale ať už to bylo jakkoliv, i tak evolucionisté věří, že lidská linie se změnila nejvíce, čímž od LCA nahromadila více rozdílů než linie šimpanzů). To by ovšem znamenalo, že šimpanzi pocházejí z moderních lidí – kteří pak museli žít 6 milionů let, což rovněž vyvrací teorii o evoluci člověka. A navíc je tu problém vysvětlit, jak by šimpanzi dokázali za 6 milionů let ustálit dvojnásobný počet nukleotidových rozdílů (jestliže to předtím bylo 75 milionů, nyní je to už 150 milionů)!