Z hlubin mořského dna ožila bakterie „věku dinosaurů“

Napsal David Catchpoole
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 43(3):38–39, Červenec 2021

Arito Sakaguchi & IODP/TAMU

Vědci říkají, že oživili bakterie staré více než 100 milionů let z bahnitých vrstev „bez života“ v hlubokém Pacifiku.

Laboratorní inkubátory pomohly „přemluvit mikroby k probuzení z jejich epochálního spánku.”¹

Celkem bylo shromážděno a studováno 6 986 jednotlivých bakteriálních buněk.² Jedna zpráva nadšeně komentuje: „Překvapivě dokázali oživit téměř všechny mikroorganismy.“¹

Tato zjištění vědce šokovala. Oceánské dno je v této oblasti proslulé tím, že právě tam je obsah živin mnohem nižší než v ostatních sedimentech mořského dna. Jeden z nich poznamenal: „Nikde jinde na Zemi nenajdete téměř úplně mrtvý sediment jako je tento.“³ Nicméně vzorky vrtného jádra obsahovaly kyslík, který tyto aerobní (vzduch dýchající) bakterie potřebují, takže toto nebyl omezující faktor.

Vzorky jílu byly odebrány tam, kde bylo moře hluboké 5,7 km (3,5 mil), přibližně 2 300 km (1 400 mil) severovýchodně od Nového Zélandu. Vrtná souprava se dostala až 75 metrů (250 stop) do mořského dna. Vrták musel projít silnou krycí vrstvou tvrdé, husté horniny zvané porcelanit,⁴ která je pro mikroby neprostupná. Takže jakmile byly vrstvy uloženy – údajně před 101,5 miliony let – bakterie pod sebou uvěznily. A žádné další mikroorganismy (které by mohly sloužit jako zdroj živin) se tam nedostaly.

Překvapení, překvapení

Biologové vědí, že bakterie v podmínkách s nízkým obsahem živin jednoduše nemohou po takovou dobu přežít. To vysvětluje onen nezvyklý údiv. Hlavním autorem studie byl doktor Yuki Morono z Japonské agentury pro vědu a technologii Marine-Earth, který řekl: „Nejprve jsem nevěřil a napadlo mě, zda tato zjištění nejsou jen nějaký omyl…“.¹ A dále: „Je to překvapivé a biologicky pochybné, že by tak velký podíl mikrobů mohl být oživen po velmi dlouhé době pohřbení nebo uvěznění v podmínkách s extrémně nízkým obsahem živin a energie.“⁵

Je to „biologicky pochybné“ kvůli složitému a křehkému mechanismu buňky. Tvrdou realitou všeho živého je soustavný rozklad a rozpad. Bez neustálého opravování by se vnitřní fungování buňky jednoduše „rozpadlo“.⁶ Experti říkají, že po 100 000 letech už nemůže existovat žádná neporušená DNA, natož celé neporušené ústrojí živého organismu.

„Zombie“?

Není divu, že sami výzkumníci nemohli uvěřit. Jeden spoluautor studie vzpomínal: „Nevěděli jsme, zda tu máme plně funkční buňky nebo nějaké zombie schopné dělat některé věcí.“³

Je fakt, že když vysvobozené bakterie dostaly adekvátní potravu, reagovaly velmi samozřejmě a prováděly „různé metabolické aktivity“.⁵ Brzy se rozmnožily se všemi znaky plné funkčnosti. A ani to nebyla nějaká zvláštní skupina nebo dvě. Genetická analýza ukázala, že představují 10 hlavních skupin bakterií.

Záhada dlouhých věků

Vědci přiznávají že je záhadou, jak mohli být oživeni mikrobi ze sedimentu starého 100 milionů let „poté, co ulehli do hlubokého spánku v době, kdy se po planetě procházeli velcí dinosauři“.⁷ Z toho, co je známo o potřebách udržovací energie bakterií žijících na povrchu je zkrátka jasné, že by v tomto prostředí podmořského dna s nízkým obsahem živin nemohly přežít tak dlouho. Všimněte si, že se ani nejednalo o skutečné programově „spící“ bakterie, přežívající jako dehydratované „spory“ s téměř zastaveným metabolismem. Většina z nich dokonce nebyla ani těmi typy, tvořící spory, které pomáhají některým bakteriím snášet zatížení životního prostředí. Ale i u spor se hromadí molekulární poškození, pokud jsou ve svém klidovém stavu.⁸

Vědci tedy došli k závěru, že mikrobi v oceánském dně musí mít nějakou zvláštní, dosud neznámou schopnost. To jest, že bakterie z mořského dna musí mít „milionkrát nižší potřebu energie než povrchoví mikrobi“.¹ A to navzdory zjevným podobnostem mezi těmito dvěma. Hle, překvapení se rázem proměnilo v obdiv. Spoluautor studie, oceánograf Steven D’Hondt z University of Rhode Island, zauvažoval: „Uchování plných fyziologických schopnosti po dobu 100 milionů let v hladovějící izolaci je úchvatný výkon.“⁵

Článek v New Scientist tvrdil, že „hlubinní mikrobi se museli nesčetněkrát záplatovat a opravovat“.³ Ale jak by to bylo možné při takovém nedostatku energie? Doktor Morono přišel s ohromujícím závěrem: „Nyní víme, že tu [pro organismy v biosféře podmořského dna] neexistuje žádná časová hranice.“¹

Tvrzení, které je příliš těžké napadnout?

Zatím to vypadá, že toto neobyčejné tvrzení o „žádné časové hranici“ pro bakterie mořského dna nebylo ve vědecké literatuře vážně zpochybněno. Jako by to výzkumná komunita pokorně přijala.

To je ovšem v příkrém rozporu s rozruchem před 20 lety po oživení bakterií uvězněných v krystalech soli údajně starých 250 milionů let.⁹ Mnozí byli tehdy skálopevně přesvědčeni, že vzorky krystalů musely být kontaminovány moderními bakteriemi. Podobné námitky byly vzneseny i k dalším zprávám o „bakteriích spících jako šípková Růženka“.¹⁰ Ale dnes už to tak není, nejspíš kvůli bakteriím uvězněným pod vrstvami hustého, tvrdého, neprostupného porcelanitu; a k tomu ještě pečlivé úsilí výzkumníků zabránit kontaminaci. S odkazem na „solný“ incident, New Scientist ve své zprávě o těchto nejnovějších zjištěních napsal, že kontaminace „je v této nové studii nepravděpodobná“.³

Fikce milionů let

Jak tedy mohou bakterie přežít „miliony let“ pod tak extrémním energetickým omezením, přestože faktory ze skutečného života silně svědčí o tom, že je to nemožné? Jádrem problému je předpokládaná evoluční časová osa trvající miliony let. Skutečně pozorováno bylo pouze to, že bakterie z mořského dna jsou stále živé. Miliony let jsou fiktivní báchorkou jen přilepenou k výsledkům.

Skutečná historie

Podle Bible je maximální možné stáří přibližně 6 000 let. Sedimenty, které uvěznily bakterie, byly s největší pravděpodobností uloženy během Potopy za Noemových dnů, tedy asi před 4 500 lety. Přičemž nepochybujeme o tom, že bakterie pocházejí z doby „procházení dinosaurů na planetě“. Na palubu Archy byly přivedeny páry dinosaurů. A vyhynuli až později – ne před miliony let, ale jen před tisíci lety.

To ovšem zcela mění základnu časového rámce pro výpočet rychlosti spotřeby energie u bakterií v mořském dně.

Bez jakýchkoli podpůrných měření nelze jen tak tvrdit, že jejich energetické požadavky musí být milionkrát nižší než u jiných bakterií. Je zcela rozumné věřit v biblický časový rámec, i když přežít i tisíce let je stále pozoruhodný výkon. Není vůbec třeba nějaké nemožné mentální gymnastiky a přehlížení vědeckých dat podle evolučních požadavků stovek milionů let.

V této souvislosti pak dávají prvotní šokující reakce od vlastních vědeckých kolegů výzkumníků na ta zjištění dobrý smysl. Např New Scientist uvedl: „Mnozí biologové jsou znepokojeni myšlenkou, že by jednotlivé bakteriální buňky mohly přežít 100 milionů let.“³ A sám Dr. D’Hondt to líčí takto: „Když zmiňuji tuto situaci v rozhovorech, některé výzkumníky to přivádí do varu.“³

A to by skutečně mělo.