Explore
Also Available in:
Refuting Evolution

Obsah knihy

Předmluva & Úvod

Kapitola 1
Fakta & Předsudky
Viz Studijní průvodce, Lekce 1

Kapitola 2
Variabilita a přírodní výběr versus evoluce
Viz Studijní průvodce, Lekce 2

Kapitola 3
Mezičlánky chybí
Viz Studijní průvodce, Lekce 3

Kapitola 4
Evoluce ptáků?
Viz Studijní průvodce, Lekce 4

Kapitola 5
Evoluce velryb?
Viz Studijní průvodce, Lekce 5

Kapitola 6
Lidé: obraz Boží nebo vyspělých opic?
Viz Studijní průvodce, Lekce 6

Kapitola 7
Astronomie
Viz Studijní průvodce, Lekce 7

Kapitola 8
Jak je stará Země?
Viz Studijní průvodce, Lekce 8

Kapitola 9
Je design oprávněným vysvětlením?
Viz Studijní průvodce, Lekce 9

Kapitola 10
Závěr

Vyvrácení evoluce — kapitola 6

Příručka pro studenty, rodiče a učitele, kteří čelí aktuálním argumentům evoluce

Napsal , Ph.D., F.M.
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Lidé: obraz Boží nebo jen vyspělé opice?

Poprvé publikováno v knize Vyvrácení evoluce, Kapitola 6

Člověk se od zvířat velmi liší, zejména pokud jde o schopnost používat řeč a logiku. Na řadu rozdílů mezi lidmi a lidoopy upozorňuje také Učení o evoluci a podstatě vědy na straně 83, nicméně vzápětí čtenářům důrazně vštěpuje myšlenku, že lidé se vyvinuli z jednoduché buňky přes opicím podobné předky.1 Použité argumenty vycházejí z údajné podobnosti DNA opic a lidí. Tato kapitola se zabývá fosilním záznamem a také pojednává o velkých rozdílech v obsahu genetické informace mezi opicemi a lidmi.

Fosilie tzv. opočlověka

Nejznámějšími fosilními „lidoopy“ jsou vyhynulí australopitékové (název znamená „jižní opice“). Učení o evoluci na straně 20 uvádí sérii pěti lebek: Australopithecus afarensis („Lucy“), A. africanus, prvotní Homo, H. erectus a H. sapiens (moderní člověk). Nicméně s touto představou řada evolucionistů nesouhlasí. Například Donald Johanson, objevitel „Lucy“, řadí A. africanus na vedlejší větev, která nevede k člověku.2 Anatom Charles Oxnard provedl podrobnou analýzu různých kostí A. africanus a dospěl k závěru, že tento druh nechodil vzpřímeně jako člověk a liší se od šimpanzů a lidí víc než tito dva od sebe navzájem.3 Oxnard se nedávno vyjádřil ohledně australopiteků, včetně „Lucy“, následovně:

Nyní panuje všeobecná shoda v tom, že australopitékové svou strukturou nejsou příliš podobní lidem, že museli žít alespoň částečně na stromech a že mnohé pozdější vzorky byly soudobé [žili ve stejné době] nebo téměř soudobé s dřívějšími členy rodu Homo.4

Evolucionista Oxnard je jedním z mála odborníků, kteří nevěří, že by jakýkoli z australopitéků byl v lidské linii.

Lidé byli vždy lidmi

Také Marvin Lubenow ve své knize Bones of Contention (Kosti jablkem sváru) ukazuje, že různé typy domnělého „opočlověka“ netvoří v průběhu evolučních „věků“ nějaký plynulý sled, ale značně se překrývají. Upozorňuje také na to, že tyto různé nálezy jsou buď variantou skutečných lidí (jako např. Neandertálci, Homo erectus), nebo jde o jiné tvory nepatřící do lidské linie, jako např. australopitékové, k nimž pravděpodobně patří i tzv. Homo habilis. Existuje několik důkazních linií, které to podporují:

  • Analýzou mitochondriální5 DNA kostry neandertálce bylo zjištěno, že sekvence se liší od současných lidí ve 22 až 36 místech, zatímco rozdíly mezi moderními lidmi jsou od 1 do 24 míst.6 Navzdory některým statisticky vratkým tvrzením, že díky tomu jsou neandertálci samostatným druhem, jsou rozdíly tedy stále v rozmezí moderních lidí.7 DNA se také rychle rozkládá vodou a kyslíkem, takže i za příznivých podmínek může DNA přetrvat maximálně desítky tisíc let.8 To jistě vyvolává oprávněné pochybnosti o „stáří“ 100 000 let, které této kostře někteří vědci přiřadili.

  • Rentgenová analýza polokruhovitých kanálků u celé řady lebek tzv. opočlověka ukázala, že kanálky Homo erectus byly stejné jako kanálky moderních lidí, což znamená, že chodili vzpřímeně. Ale ty u africanus a A. robustus byly stejné jako u opic. To ukazuje, že nechodili vzpřímeně jako lidé, ale nejspíš pobývali převážně na stromech.9 U „Homo habilis“ se dokonce ukázalo, že je ještě méně „bi-pedální“ než australopitékové.

Podobnost lidí a opic?

Učení o evoluci vyzdvihuje u lidí a jiných živých organismů společné tělesné rysy, a zejména podobnost DNA, a to má být údajně důkazem evoluce. Nicméně ani v těchto případech se nejedná o přímo zjištěná data, ale pouze o jejich interpretaci.

Těmto stejným údajům dává smysl i jiný výklad, totiž společný Designer. Architekt obvykle používá pro rozdílné budovy stejný stavební materiál, a automobilka běžně používá v různých automobilech stejné součásti. Takže bychom neměli být překvapeni tím, že Tvůrce života používal u mnoha různých tvorů stejnou biochemii a struktury. Naopak, pokud by byly všechny živé organismy zcela rozdílné, vypadalo by to, že místo jednoho tu bylo mnoho konstruktérů.

Další výhodou společné biochemie je i to, že můžeme získávat výživu od jiných živých organismů. Náš zažívací systém dokáže rozložit potravu na její základní stavební prvky, které jsou následně použity buď jako palivo nebo pro naše vlastní stavební prvky.

Lze tedy očekávat, že nejvíce podobní tvorové budou mít také velmi podobnou DNA, protože DNA obsahuje kódovaný zápis struktur a biochemických molekul. Opice a lidé jsou savci, mají podobné tvary, tudíž mají i podobnou DNA. Také lze očekávat, že lidé budou mít více podobnou DNA s ostatními savci, jako je např. prase než s plazy, jako je třeba chřestýš. A právě tak to je. Lidé se od kvasinek velmi liší, mají jen něco málo společného v biochemii, takže bychom měli očekávat, že DNA kvasinek a lidí se bude podobat jen v malé míře.

Obecný model podobnosti tedy nemusí být nutně vysvětlen pouze evolucí ze společného předka. Kromě toho existuje z hlediska evolučního vysvětlení několik záhadných odlišností – jde o podobnosti mezi organismy, o nichž si sami evolucionisté nemyslí, že jsou blízce příbuzné. Například u obratlovců se nachází hemoglobin, složitá molekula, která přenáší kyslík v krvi, což je také příčinou jeho červené barvy. Ten se však vyskytuje rovněž u některých žížal, hvězdic, korýšů, měkkýšů, a dokonce u některých bakterií. Krokodýlí α-hemoglobin má více společného s kuřaty (17,5 procenta) než se svou druhově příbuznou zmijí (5,6 procenta).10 Antigenní receptor proteinu u velbloudů a žraloků má stejnou zvláštní strukturu jednoho řetězce, což ale nelze vysvětlit společným předkem žraloků a velbloudů.11

Podobnost mezi lidskou a opičí DNA se často zveličuje. Tyto údaje nepocházejí z přímého srovnání genetických sekvencí. Původní studie12 odvodila 97 % podobnost mezi lidskou a šimpanzí DNA převážně pomocí poměrně nepřesné techniky zvané hybridizace DNA. V této technice byly jednotlivé řetězce lidské DNA kombinovány s DNA šimpanzů a jiných opic. Nicméně kromě podobnosti tu jsou ale i jiné věci, které ovlivňují stupeň hybridizace.

Ve skutečnosti i kdybychom připustili, že tento stupeň hybridizace má přímou souvislost s genetickou podobností, existují zde trhliny. Pokud jsou na data aplikovány správné statistické údaje,13 ukáže se, že lidé a šimpanzi mají podobnost maximálně okolo 96 procent. Často ale slýcháme vyšší čísla – s vyprávěním tato údajná podobnost roste!

Často přehlížené jsou propastné rozdíly mezi různými druhy tvorů. Každé stvoření má obrovský informační obsah, takže i malý procentní rozdíl znamená, že k přeměně jednoho druhu v jiný bude zapotřebí spousty informací. A protože lidé mají množství informací srovnatelné s tisícem 500stránkových knih, pak 4 % rozdílu představují 40 velkých knih (a opět za předpokladu, že hybridizační data mají skutečně přímou souvislost s podobností genetické sekvence).

To znamená, že náhodné mutace plus přirozený výběr by musely vygenerovat informační ekvivalent 12 milionů slov uspořádaných do smysluplné sekvence. To je zcela nemožné, i kdybychom připustili ty desítky milionů let prosazované evolucionisty. Výpočty populační genetiky ukazují, že zvířata s generační dobou podobnou člověku, tedy asi 20 let, nemohla v uvedené době nahradit více než 1 700 mutací.14

Podobnost embryí?

Učení o evoluci na straně 1 uvádí:

Jak organismy rostou z buněk oplodněného vajíčka do embryí, procházejí mnoha podobnými vývojovými stádii.

Učení o evoluci neuvádí žádné kresby embryí. Nicméně řada evolučních knih obsahuje kresby embryí, které mají ukazovat jejich údajně vzájemnou podobnost. Ty vycházejí z nákresu embryí z roku 1874 od Ernsta Haeckela, horlivého Darwinova zastánce v Německu, jehož evoluční myšlenky později napomohly při vzestupu nacismu. V roce 1997 však podrobná studie Mikea Richardsona a jeho týmu,15 pomocí skutečných fotografií velkého množství různých embryí ukázala, že embrya různých druhů jsou velmi odlišná (viz obrázek níže).

14894-embryos

Horní řada: Haeckelovy kresby několika různých embryí, které ukazují neuvěřitelnou podobnost ve své velmi rané fázi.
Spodní řada: Richardsonovy fotografie18 ukazující jejich skutečný vzhled ve stejném stádiu. (Zleva: Salmo salar, Cryptobranchus allegheniensis, Emys orbicularis, Gallus gallus, Oryctolagus cuniculus, Homo sapiens.) Řada současných evolucionistů sice již netvrdí, že lidské embryo opakuje stádia dospělosti svých údajných evolučních předků, ale poukazují na Haeckelovy kresby (horní řada) aby mohli alespoň tvrdit, že opakují embryonální stadia. Avšak i zde se prokázalo, že tato údajná opora evoluce vychází z falešných nákresů.

Jediným důvodem, proč Haeckel nakreslil embrya tak, aby vypadala velmi podobně, bylo tedy podvádění. Richardsonova studie měla širokou publicitu ve vědeckých časopisech16 a v sekulárních médiích, takže autoři knihy vydané v roce 1998 se nemohou vymlouvat na nevědomost o tom, že myšlenka značné embryonální podobnosti je zastaralá a je založena na podvodu.17

Mnohem později pak Richardson a jeho tým v dopise pro časopis Science potvrdili, že tyto výrazné odlišnosti jsou v souladu s evolucí a že i nadále zůstávají jejími zastánci.19 To je však v rozporu s předpovědí darwinismu v běžně používaných učebnicích,20 že embryonální vývoj má procházet podobnými fázemi tak, jak je zobrazují Haeckelovy falešné kresby. Pokud však evoluční teorie předpovídá současně podobnost i rozdíly, pak ve skutečnosti nepředpovídá vůbec nic! Vycházíme-li z Richardsonova dopisu, pak by evolucionisté vlastně vyznávali víru, že Haeckel měl „v podstatě pravdu“21 Richardson však v pozdějším dopise pro časopis Science nenechává nikoho na pochybách:

Jádro vědeckého problému zůstává nezměněno: Haeckelovy kresby z roku 1874 jsou do značné míry výmyslem. Na podporu tohoto názoru uvádím, že jeho obrázek nejstarší „ryby“ byl sestaven z kousků různých zvířat – některá jsou i mýtická. Je tedy zcela na místě nazývat to „padělkem“. … A to, žel, znehodnocuje tyto kresby z roku 1874, které se dnes používají v mnoha britských a amerických učebnicích biologie.22

Dobře zpracovaný popis Haeckelova embryonálního podvodu byl zveřejněn v časopise Creation.23

Mitochondriální Eva

Na straně 19 Učení o evoluci říká:

Podle nedávných důkazů – založených na určování pořadí bází DNA v části lidských buněk známé jako mitochondrie – bylo navrženo, že asi před 150 000 lety se v Africe vyvinula malá populace moderních lidí, rozšířila se po celém světě a nahradila tak starobylé populace Homo Sapiens.

Tento důkaz vychází z porovnání mitochondriální DNA. Tato DNA se dědí pouze po mateřské linii. Její vzájemná podobnost svědčí o tom, že všichni lidé na Zemi pocházejí z jediné lidské ženy. Dokonce i evolucionisté ji nazvali „mitochondriální Evou“.

Ačkoli toto je v souladu s biblickou zprávou, měli bychom si říci, že tu nejde o důkaz. Evolucionisté se snaží prosadit názor, že „mitochondriální Eva“ byla jen jednou z mnoha žijících žen. Mitochondriální linie ostatních by tedy vymřela, pokud by v každé generaci byli potomky jen muži.

Evolucionisté věřili, že mají jasný důkaz proti biblickému popisu, protože „mitochondriální Eva“ údajně žila před 200 000 lety. Nicméně aktuální důkazy svědčí o tom, že mitochondriální DNA mutuje mnohem rychleji, než se dříve myslelo.24 Jestliže se tento nový poznatek aplikuje na „mitochondriální Evu“, ukáže se, že mohla žít před maximálně 6 000–6 500 lety.25A to samozřejmě dokonale odpovídá biblicky uváděnému stáří „matky všech lidí“ (Gn 3:20)26 a současně to zůstává záhadou pro víru v evoluční/dlouhé věky.

Je zajímavé, že podobná věc existuje i u mužů: důkazy z chromozomu Y odpovídají tomu, že všichni lidé jsou potomky jediného muže.27 Údaje rovněž odpovídají naposledy stanovené době pro tento „chromozom Y“.28

Závěr

Cílem knihy Učení o evoluci je naočkovat studentům víru, že se vyvinuli ze zvířat a v konečném důsledku vlastně nejsou ničím víc než náhodně uspořádaným shlukem hmoty. K tomuto měl jeden z předních autorů časopisu Scientific American podnětnou poznámku:

Ano, my všichni jsme zvířata, potomci obrovského rodu replikátorů, kteří se vynořili z prapůvodního bahna v rybníce.29

Kam až tohle vede, výstižně ukazuje následující dialog mezi dvěma evolucionisty. Lanier je vědec v oboru informatiky; Dawkins je profesorem na Oxfordu a vášnivým darwinistou a ateistou:

Jaron Lanier: „Existuje velká skupina lidí, kterým dělá problémy přijmout evoluci jednoduše proto, že je vede k něčemu, co vnímají jako morální vakuum, kde i ty jejich nejlepší podněty nemají žádný základ v přírodě.“

Richard Dawkins: „K tomu můžu jen dodat, že je to sice drsné, ale je to tak. Musíme se umět podívat pravdě do očí.“30

Odkazy a poznámky

  1. Učení o evoluci se velmi snaží „vyřešit mylnou představu, že se lidé vyvinuli z opic“, aby tak byla zdůrazněna víra evolucionistů v to, že lidé a opice mají společného předka (str. 57, 62, 83). Avšak přední evoluční paleontolog (a podle svých slov agnostik), G.G. Simpson (1902–1984) nazval tento druh pedantství „chozením kolem horké kaše“, když napsal: „Ve skutečnosti každý, kdo by takového dřívějšího předka viděl, by ho v lidové řeči určitě nazval opicí. A protože výraz opice je definován svým všeobecným používáním, pak předci člověka byli zkrátka opice nebo jim podobní tvorové (nebo postupně oba). Od informovaného badatele je to zbabělé [úzkoprsé], ne-li nepoctivé, říkat něco jiného.” The World into Which Darwin Led Us, Science 131(3405):966–969, 1 April 1960 | doi: 10.1126/science.131.3405.966. Zpět k textu.
  2. D. Johanson and T.D. White, Science 203:321, 1979; 207:1104, 1980. Zpět k textu.
  3. C.E. Oxnard, Nature 258:389–395, 1975. Zpět k textu.
  4. C.E. Oxnard, The Order of Man (New Haven, CT: Yale University Press, 1984). Zpět k textu.
  5. Mitochondrie jsou struktury uvnitř buněk, které pomáhají produkovat energii. Mají své vlastní geny, které se předávají po ženské linii s občasnou mutací. Zpět k textu.
  6. Skupina vedená Svante Pääbo analyzovala jednu sekvenci s 379 jednotami (přičemž v intaktní lidské mitochondriální DNA je celkem 16 500 párů bází) z kosti nadloktí kostry neandertálce, který měl být údajně starý 30 000–100 000 let. M. Krings, A. Stone, R.W. Schmitz, H. Krainitzki, M. Stoneking, and S. Pääbo, Neandertal DNA Sequences and the Origin of Modern Humans, Cell 90:19–30, 1997. Zpět k textu.
  7. M. Lubenow, Recovery of Neandertal mtDNA: An Evaluation, Journal of Creation 12(1):87–97, 1998. Zpět k textu.
  8. T. Lindahl, Instability and Decay of the Primary Structure of DNA, Nature 362(6422):709–715, 1993.Sám Pääbo zjistil, že fragmenty DNA se rozpadají několik hodin po smrti na řetězce dlouhé 100–200 jednotek, že samotná voda by je úplně rozložila do 50 000 let a že informace DNA by nakonec vymazalo i bez vody a kyslíku okolní záření, Ancient DNA, Scientific American 269(5):60–66, 1993. Zpět k textu.
  9. F. Spoor, B. Wood, and F. Zonneveld, Implications of Early Hominid Morphology for Evolution of Human Bipedal Locomotion, Nature 369(6482):645–648, 1994. Zpět k textu.
  10. H.M. Morris and G.E. Parker, What is Creation Science? (Green Forest, AR: Master Books, 1987), p. 52–61. See also M. Denton, Evolution: A Theory in Crisis, (Chevy Chase, MD: Adler and Adler, 1986), chapters 7, 12. Zpět k textu.
  11. Proceedings of the National Academy of Science 95:11, 804; cited in New Scientist 160(2154):23, 3 October 1998. Zpět k textu.
  12. C.G. Sibley and J.E. Ahlquist, DNA Hybridization Evidence of Hominoid Phylogeny: Results from an Expanded Data Set, Journal of Molecular Evolution 26:99–121, 1987. Zpět k textu.
  13. D. Batten, Human/Chimp DNA Similarity: Evidence for Evolutionary Relationship? Creation 19(1):21–22, December 1996–February 1997. This article has much important information about this matter. Zpět k textu.
  14. Discussed briefly in kapitola 5; for full details, see W.J. ReMine, The Biotic Message (St. Paul, MN: St. Paul Science, 1993), chapter 8. Zpět k textu.
  15. M.K. Richardson et al., There Is No Highly Conserved Embryonic Stage in the Vertebrates: Implications for Current Theories of Evolution and Development, Anatomy and Embryology 196(2):91–106, 1997. Zpět k textu.
  16. E. Pennisi, Haeckel’s Embryos: Fraud Rediscovered, Science 277(5331):1435, 5 September 1997; Embryonic Fraud Lives On, New Scientist 155(2098):23, 6 September 1997. Zpět k textu.
  17. Existuje podobná myšlenka zvaná embryonální rekapitulace neboli „ontogeneze rekapituluje fylogenezi“, v níž embrya údajně procházejí fázemi představujícími jejich evoluční předky. To bylo před desítkami let bezpečně odhaleno jako podvod a žádný informovaný evolucionista tento „důkaz“ nepoužívá. Zejména se v embryích savců nikdy tvoří „žaberní štěrbiny“; ale vytvářejí se struktury zvané hltanové (krční) oblouky a s dýcháním nemají nic společného. Tato myšlenka byla založena na jiných podvodných embryonálních nákresech Haeckela. Zpět k textu.
  18. Fotografie embryí použité v tomto článku laskavě poskytl Dr. Michael K. Richardson. They originally appeared in M.K. Richardson et al., footnote 15, © Springer-Verlag GmbH & Co., Tiergartenstrasse, 69121 Heidelberg, Germany. Reproduced here with permission. Zpět k textu.
  19. M.K. Richardson et al., Haeckel, Embryos, and Evolution, letter to Science 280(5366):983–986, 15 May 1998. Zpět k textu.
  20. B. Alberts et al., Molecular Biology of the Cell, (New York: Garland, 1994), p. 32–33. Zpět k textu.
  21. E.g., the pretentiously named National Center for Science Education, the leading U.S. organization devoted entirely to evolution-pushing—NCSE Reports 17(6):14, officially dated Nov/Dec 1997. Zpět k textu.
  22. M.K. Richardson, Haeckel’s Embryos, Continued, letter to Science 281(5381):1289, 28 August 1998. Zpět k textu.
  23. R. Grigg, Fraud Rediscovered, Creation 20(2):49–51, 1998; see also R. Grigg, Ernst Haeckel: Evangelist for Evolution and Apostle of Deceit, Creation 18(2):33–36, 1996, which documents other known frauds by Haeckel. Zpět k textu.
  24. T.J. Parsons et al., A High Observed Substitution Rate in the Human Mitochondrial DNA Control Region, Nature Genetics 15:363–368, 1997. Zpět k textu.
  25. L. Loewe and S. Scherer, Mitochondrial Eve: The Plot Thickens, Trends in Ecology and Evolution 12(11):422–423, 1997; A. Gibbons, Calibrating the Mitochondrial Clock, Science 279(5347):28–29, 1998. Zpět k textu.
  26. C. Wieland, A Shrinking Date for ‘Eve’, Journal of Creation 12(1):1–3, 1998. Zpět k textu.
  27. R.L. Dorit, Hiroshi Akashi, and W. Gilbert, Absence of Polymorphism at the ZFY Locus on the Human Y-Chromosome, Science 268(5214):1183–85, 26 May 1995; perspective in the same issue by S. Pääbo, The Y-Chromosome and the Origin of All of Us (Men), p. 1141–1142. Zpět k textu.
  28. D.J. Batten, Y-Chromosome Adam? Journal of Creation 9(2):139–140, 1995. Zpět k textu.
  29. J. Horgan, The New Social Darwinists, Scientific American 273(4):150–157, October 1995; quote on p. 151. Zpět k textu.
  30. Evolution: The Dissent of Darwin, Psychology Today, January/February 1997, p. 62. Zpět k textu.

Helpful Resources