Peří — evoluční záhada

Napsal Jerry Bergman
Přeložil Jakob Haver (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 10(3):17–19, Červen 1988

Je málo mistrovských uměleckých děl, která by se dala ve své živosti, jemnosti a harmonii barev porovnat s peřím. Černé, hnědé a šedé pigmenty pocházejí z krve ptáků; červené a žluté z jejich tuku. Avšak třpyt duhových barev na hrudi a ocasním peří nepochází z pigmentů, ale z odraženého světla. Mikroskopické brázdy na peří rozkládají dopadající světlo na jednotlivé barvy spektra. Peří ptáků je ve svých vzorech a zbarvení tak nádherné, že se jím lidé odedávna ozdobovali.¹

Pokusy přinést teorii evoluce peří se ukázaly jako zcela nedostatečné a vedly jen ke spekulacím. Většina evolucionistů předpokládá, že peří se vyvinulo ze šupin plazů a mnoho spekulací se točí kolem toho, jak k tomu mohlo dojít. Pokud jde o fyzický důkaz, neexistuje tu ani náznak. Profesor John Klotz uvádí:

„Původ peří představuje skutečný problém. Peří neodpovídá celé šupině, ale pouze její vnější polovině. O vnitřní polovině neboli cévním jádru se věří, že zakrnělo. Jakákoliv teorie vzniku peří je hypotetická a lze ji považovat jen za spekulaci.“²

Ve fosilním záznamu se nenašly ani žádné náznaky evoluce peří – tj. neexistují žádné fyzické důkazy nějaké změny – které by jinak musely existovat, pokud by se peří vyvíjelo. Z tohoto důvodu je původ peří považován za záhadu.³ Byly nalezeny doslova miliony otisků živočichů v kamení, jílu, rašelině, dehtu a jantaru, ale žádný důkaz vývoje peří.

Ve zkamenělinách jsou detailně zachycené šupiny dinosaurů a plazů, peří ptáků, listy rostlin, a dokonce i křídla hmyzu, zalité v jantaru. Neustále se nalézají šupiny, které jsou vždy plně šupinami, peří, které je v plném rozsahu peřím a kůže, která je zcela zjevně kůží. Nenašly se žádné přechodné formy částečného peří / částečných šupin.

Typy pokryvu

Všichni živočichové mají nějaké „krytí“, které je chrání před bakteriemi, chladem či teplem, nebo jinými nepříznivými podmínkami. Jako „pokryv“ k ochraně živočichů slouží čtyři základní typy struktur:

1. Kůže – s chlupy nebo bez nich, která může být velice tenká (jako u mnohých druhů hmyzu), středně silná (jako např. u lidí), nebo silná, jako ta, kterou má dobytek nebo sloni.
2. Srst. Mnozí živočichové mají na kůži určitý typ ochlupení nebo srsti. Většina savců je pro udržení tepla a izolaci hojně pokrytá srstí.
3. Šupiny, jaké nalézáme u plazů, a to od tenkých, chránící hady, až po silné, jako ocel pevné šupiny, které chrání pásovce. Šupiny se překrývají jako šindele a v podstatě fungují na stejném principu – chrání před vodou, udržují teplo, a přitom umožňují živočichovi pohyb.
4. Peří je jedinečná struktura, která se nachází jen u ptáků. Peří se výrazně odlišuje od šupin nebo kůže, ať už tenké pokryté srstí, nebo silné a bez chlupů. Peří se nejen „pozoruhodně liší svou stavbou od šupin“, ale také ve svém rozvoji.² Peří je velice účelný komplex struktur, které účinně chrání, ale přesto jsou velmi lehké, takže pták může létat. Pokud jde o pevnost a účinnost, nevyrovná se jí žádná část ani toho nejlepšího lidmi vyrobeného letadla. Peří křídel je „vskutku nejkrásnějším konstrukčním provedením na světě“.⁴

Létání a ochrana

Ptáci potřebují peří nejen k létání, ale také jako ochranu před povětrnostními vlivy. Tukový povlak na peří chrání ptáka před vodou a ztrátou tepla. Jak poznamenává Roger Peterson:

„Peří je zázrakem přírodního inženýrství. Je extrémně lehké, a přitom konstrukčně pevné, mnohem všestrannější než roztažená kůže, kterou si pomáhají v letu netopýři, nebo neohybná struktura křídel letadla – a při poškození se dá snáze opravit nebo nahradit… ačkoli je velice lehké, přesto má svou pevnost. Silný dutý osten poskytuje tuhost tam, kde je potřeba, a přitom je pružný směrem ke špici, kde je pro manévrování ve zlomku sekundy potřeba ohebnost. Pero je na dotyk hladké, jemné, a přitom pevné. Oddělíte-li je prstem od sebe, opět se spojí jako zip, jako když si pták čechrá peří zobákem. Složitost designu, který to umožňuje, lze lépe docenit, vloží-li se peří pod mikroskop.“⁵

Hlavní časti peří

Mnozí ptáci se pyšní až tisíci pery; slepice plymutka jich má kolem 8 000, labuť 25 000. peří i šupiny jsou kožní výrůstky, zbavené citlivosti, podobně jako naše vlasy nebo nehty (proto při jejich stříhání necítíme bolest). Hlavní části peří jsou dlouhý osten (zpravidla dutý a vždy pevný) a prapor, který se rozšiřuje z ostnu. Prapor je pevně pospojovaný „háčky“, zachycenými k sousednímu paprsku, podobně jako suchý zip.

Pokud háčky chybí, jako např. u peří pštrosa, pták nemůže létat. Pokud si pták rovná zobákem peří (neurovnaná pírka přímo volají k urovnání), háčky se oddělí, ale znovu se snadno spojí. Prapory tak tvoří husté pletivo, že při letu ptáka jimi projde jen minimum vzduchu.

Péřové prapory musí být pevné, a současně pružné, aby se ve větru nezlámaly. Takováto konstrukce umožňuje ptákům „klouzat vzdušnými proudy“ mnohem elegantněji než ten nejlepší kluzák navržený lidskými inženýry.

Kostru většiny per tvoří dvě části: dutý, tuhý osten, zvaný rachis, což je pevná, ale pružná opora praporů. Z ostnů, podobně jako z kmene stromu, vyrůstají větve a tzv. paprsky. Každý souběžný paprsek, diagonálně vycházející z ostnu, má více malých postranních paprsků, které se vzájemně překrývají se sousedními a celé pero tvoří jakýsi vzor miniaturní repliky rybí kostry.⁵ Tyto paprsky mají však háčky. Peří se nepodobá kůži ani šupinám, a je nesrovnatelně komplexnější než vlasy.

Peří je svou strukturou úžasně variabilní. Žádná z těchto variant nevychází ze šupin, jak by předpokládala evoluční teorie. Jednou z variant je tzv. prachové peří, kde je malý nebo žádný osten, a větve se prolínají méně než u jiných variant. Jiné typy peří, jako jsou štětiny okolo zobáku ptáků, zachycující létající hmyz, mohou být zcela bez praporů. Další mohou mít pevnou formu jako je tomu u tučňáků.

Rychlé a pomalé peří

Jsou dva základní typy křídelního peří – tzv. rychlé a pomalé. Silné a krátké neboli rychlé peří slouží ptákům jako jsou holubi, jestřábi a takoví, kteří se musí pohybovat velmi rychle. Pomalý typ – měkká a volnější konstrukce, slouží ptákům jako jsou např. sovy, které létají a vznášejí se pomaleji, ale jejich let musí být tišší, než těch s rychlým peřím (což je pro sovy mnohem důležitější než rychlost).

Peří, vlasy, nehty a šupiny se tvoří v lůžku po kůží. Každé lůžko je zásobováno krví, která vyživuje rostoucí peří.

Většina ptáků „shazuje“ nebo ztrácí peří v pravidelných intervalech, a tento proces se nazývá přepeřování. Speciální svaly jim umožňují pohyb peří řídit. Tento systém podporuje létání a ochranu. Někteří ptáci se z tohoto důvodu načepýří, aby budili dojem větší hmotnosti a odradili tak své nepřátele, udrželi si teplo a v době páření přilákali partnerku. Výborným příkladem úrovně kontroly je známý paví chvost, který někteří ptáci mají ke svému peří.

Úvahy o původu peří

Vzdušný prostor mezi pery slouží k izolaci malého těla, což je natolik důležitá funkce, že mnozí evolucionisté mají za to, že původně vzniklo peří jako izolant, a až později k umožnění létání.⁶ Podle Tuckera nebyl prvním krokem v evoluci ptáků vývoj schopnosti využívat vzduch, ale lehký a účinný „termostatický mechanismus“ k udržování konstantní teploty – a peří bylo součástí tohoto systému. Dewar poznamenává, že tato domněnka je chabá, protože předpokládá:

„…chladnokrevný tvor… se mohl stát teplokrevným za předpokladu, že k této změně došlo v tropech, kde je teplota poměrně vyrovnaná a přibližně stejná, jako je teplota krve. Ale i tak je obtížné vysvětlit původ velice složitého mechanismu (peří), který dotyčným jedincům brání v přehřívání při pronásledování kořisti. Pokud jde o ptáky, není tento mechanismus regulace teploty plně pochopen. Opeření zabraňuje nadměrnému úniku tepla, vytvářeného chemickými procesy v těle. K odvádění tepla v době zvýšené aktivity zřejmě napomáhají velké vzdušné vaky, což jsou orgány příznačné pro ptáky. Ale ty samy o sobě nestačí k udržení konstantní teploty. Vypadá to, že existuje nějaký zvláštní nervový mechanismus, který řídí okysličování tkání a reguluje zásobování krve do každého orgánu.“⁷

„Dosavadní teorie o původu peří a létání, nebo o zachování tepla jsou považovány za nedostatečné.“⁸

Rané učebnice evoluce, jako je například ta od Osborna,⁹ operovaly řadou přeměn nebo „přechodných typů peří“, o kterých byli vědci přesvědčeni, že je časem určitě najdou. Dosud se však nenašel ani jeden z těchto hypotetických přechodných typů. Evoluční záhada peří tak nadále trvá.