Otázka reprodukce

Může evoluce vůbec začít vysvětlovat téměř zázrak i té nejjednodušší reprodukce?

Napsal Alexander Williams
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Rob Shenk, wikimedia

Vědci z Kalifornské univerzity v Berkeley se pustili do výzkumného projektu s cílem vytvořit umělou „moucha domácí“, která může létat v nebezpečných nebo malých prostorách, jako jsou zřícené budovy, a posílat zpět senzorické informace o tom, co najde. Při studiu způsobu, jakým mouchy domácí dosahují svých úžasných akrobatických výkonů, jeden pracovník poznamenal, že „jsou nejšikovnějšími letci na planetě“.¹

Snahy člověka napodobit přírodu skutečně ukazují obrovskou propast, která leží mezi námi a naším Stvořitelem. Ty ohromující činy našeho Boha Stvořitele začneme chápat až teprve tehdy, začneme-li se blíže zabývat takovými výkony, jako je létání.

Tým v Berkeley doufá, že bude mít létající prototyp hotový během několika let. Vyřešili již řadu problémů, jako je určení dostatečně pevných a zároveň pružných i lehkých materiálů, aby vydržely obrovské síly, spojené s létáním. Ale poněkud náročnější je to s otázkou navigace. Dostat se na určené místo může vypadat docela jednoduše, jakmile už dokážeme létat. Zdání však klame a k vyřešení problému s navigací bude zapotřebí ještě několik let výzkumu.

Ale i když bude umělá moucha létat, navigovat, snímat a komunikovat, ani zdaleka se nepřibližuje té skutečné. Dokud nebudeme schopni vytvořit organismus, který se dokáže sám reprodukovat (ať již pohlavně nebo vytvořením své vlastní kopie), nejsme ani na dohled toho, co udělal Stvořitel.

Reprodukce probíhá kolem nás bilionkrát denně, ale jen málokdo si uvědomuje složitost, která je s jejím uskutečněním spojena. Bakterie mohou reprodukovat svou úplnou kopii za přibližně 20 minut. U lidí je generační doba asi 25 let² (což vyvolává otázku – jakou výhodu mohla bakterie získat vyvinutím se v takové stvoření, jako jsme my?).

Říká se nám, že k darwinovské evoluci dochází prostřednictvím předlouhé řady drobných změn, ale uvidíme, že žádný proces reprodukce nikdy nemohl vzniknout po kouscích, postupnými kroky.

Pro jednoduchost budeme počítat s tím, že reprodukce vyžaduje pouhých 10 biochemických kroků.³ Nyní si představme prvotní praorganismus, který se nějakým způsobem dokázal vytvořit z prvotní polévky (je to nemožné, ale představme si to). Pokud by pak dokázal získat jen jeden z reprodukčních kroků, nedokázal by se rozmnožit a zahynul by a nezanechal by žádné potomky; život by na Zemi nikdy nezačal. Dejme ale tomu, že by získal dva z požadovaných kroků. Ani tehdy by se mu stále nepodařilo reprodukovat. A dokonce i kdyby dokázal uskutečnit všech 10 kroků, proces by stejně selhal, pokud by všechny kroky nebyly ve správném pořadí.

Jak vidíme, je překvapivě obtížné uskutečnit správně i takto jednoduchý 10krokový proces, protože je mnoho způsobů, jak to udělat špatně!

V 10krokové sekvenci existuje 10 možných pozic pro první krok (ale samozřejmě aby proces fungoval, ten „první“ krok musí být na první pozici – šance jedna ku deseti). Pak existuje devět možných pozic, ve kterých může nastat druhý krok a tak dále. U těchto 10 položek tedy existuje 10 x 9 x 8 x 7 x 6 x 5 x 4 x 3 x 2 x 1 = 3 628 800 možných způsobů uspořádání; přičemž pouze jeden je správný a 3 628 799 způsobů je špatných. Takže šance, že se to podaří hned napoprvé, je pouze jedna z 3 628 800!⁴

Ale i v té nejjednodušší formě života na Zemi, bakterii, existuje velké množství kroků – mnohem více než 10 – zahrnutých do rozmnožování. Například Haemophilus influenzae má 87 genů (to jsou „věty“ genetické informace zakódované v DNA, nesoucí instrukce ke specifikaci jednoho konkrétního proteinu), které se zabývají pouze procesem replikace samotné DNA,⁵ bez ohledu na všechny ostatní buněčné stroje, potřebné k reprodukci.

Samozřejmě, že každý gen sám o sobě není pouze jednokrokový objekt, ale skládá se z tisíců chemických písmen, rovněž ve specifickém pořadí. Ale když i toto pomineme, šance na získání pouhých 87 kroků ve správném pořadí je dokonce 1 ku 10¹⁷⁰, což je tak obrovské číslo, že ho vědci ani nemohou použít (v celém známém vesmíru je jen asi 10⁸⁰ atomů).

public-domain-images.com

Ale i kdyby se podařilo reprodukovat DNA, je nutné ji rozvinout, aby bylo možné obě kopie oddělit! Molekuly DNA jsou velmi, velmi dlouhé a jsou superstočené (supercoils) do velmi malého prostoru v chromozomech buněčného jádra. K rozmotání dvou kopií DNA je nutný speciální enzym.⁶ Pokud tento enzym (topoizomeráza) není přítomen nebo je v procesu produkován příliš brzy nebo příliš pozdě, nesplnil svůj úkol, buňka nebude reprodukována a uhyne. Musí být produkovány správné enzymy, a to na správném místě a ve správný čas, jinak celý proces selže.⁷

A tak i z této velmi stručné analýzy můžeme vidět, že pokud by reprodukční systém nebyl navržen jako celek a nebyl by funkční od samého počátku, se všemi součástmi na svém místě a ve správném pořadí, pak by se onen praorganismus nedokázal reprodukovat a život by na Zemi nikdy nezačal. Reprodukční proces tedy nikdy nemohl vzniknout postupně krok za krokem, po částech, jak to vyžaduje darwinovská evoluce.

Skutečnost, že živé organismy existují a reprodukují se v mimořádném množství a rozmanitými způsoby, může znamenat jen jediné – byly od počátku navrženy tak, aby dělaly to, co dělají. A to dělají vskutku neobyčejně dobře. Je to dramatické svědectví o moudrosti, síle a dovednosti jejich Stvořitele.