Voda uvnitř žáru

Napsal Emil Silvestru
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Pekingská anomálie

Vědci usuzují, že hluboko pod Asií, asi tak 700 až 1 400 km pod povrchem (zhruba uprostřed pláště), se vyskytují masivní vodní plochy.¹ Tato obří „seismická anomálie“, tedy část pláště, která tlumí seismické vlny při zemětřesení, byla odhalena analýzou asi 600 000 seismogramů (grafických záznamů rázových vln procházejících nitrem planety). Podle objevitelů (M.E. Wysession a J. Lawrence) je objem vody v této anomálii minimálně takový, jako je v Severním ledovém oceánu.

„Pohled“ do nitra Země

After Wikipedia

Jen velmi málo z vnitřních částí Země lze prozkoumat přímo. Nejhlubší důl na světě (zlatý důl v oblasti Witwatersrand v Jižní Africe) sestupuje 3,5 km do litosféry (tj. pevný obal tvořený zemskou kůrou a nejsvrchnějšími vrstvami zemského pláště, pozn. překl.).² Nejhlubší vrt do země, jaký kdy lidé uskutečnili, je na poloostrově Kola v Rusku, kde bylo získáno vrtné jádro z hloubky 12,26 km pod povrchem.³ Všechno od tohoto bodu do středu planety, tj. asi 6 365 km, je pro nás „neznámé území“. Vše, co můžeme dělat, je pouze odvozovat z omezených dostupných údajů, co tam dole asi může být.

První věc, kterou při vytváření takových závěrů známe docela dobře, je hmotnost naší planety, kterou vypočítal Henry Cavendish v roce 1789 pomocí Newtonových zákonů. Můžeme také odhadnout průměrnou hustotu nejvyšší „vrstvy“ známé jako „kůra“ či „litosféra“ (z vrtů a z hornin, které vystupují na povrch). Ale jak silná je kůra a co se pod ní skrývá? Tady vstupují do hry seismické analýzy: rázové vlny (ať už ze zemětřesení nebo erupcí) mají schopnost projít celou Zemí a jejich rychlost se mění podle hustoty prostředí, kterým procházejí. Tyto vlny často podléhají různým odrazům a lomům, kdykoli se změní rychlost. Na základě těchto a mnoha dalších odvozených charakteristik se objevil obraz nitra Země, který naznačuje řadu soustředných sfér: vnitřní jádro, vnější jádro, plášť a kůra.

Hlavním rozlišujícím rysem těchto oblasti je hustota, která se s hloubkou zpravidla zvyšuje. Počínaje mírně nad hodnotou 2 na povrchu (hustota vody je 1) se odhaduje, že v jádru (o kterém se předpokládá, že je utvořeno z niklu a železa) dosáhne hodnotu 11. Každá soustředná koule je od předchozí oddělena tenkou oblastí, ve které se výrazně mění rychlost; tato oblast se nazývá diskontinuita. Super-hluboký vrt na poloostrově Kola byl navržen tak, aby dosáhl diskontinuity Mohorovičić („Moho“) (pojmenované po jejím objeviteli, chorvatském seismologovi Andreji Mohorovičićovi), která se v tomto bodě nachází v hloubce asi 15 km (nejblíže povrchu kdekoli na souši); pod oceány, kterým chybí nejsvrchnější vrstva litosféry, stoupá Moho místy až 6 km pod mořským dnem). Dalšími takovými hlavními nespojitostmi jsou Wiechert–Gutenberg (na 2 900 km) a Lehmann (na 5 100 až 5 200 km).

Co je tam dole?

After Wikipedia

Struktura koncentrické koule vyplynula ze seismických dat a vlastností minerálů (z hornin, meteoritů a laboratorních experimentů). Předpokládá se, že obsah materiálu každé z vnitřních sfér má také odlišné chemické složení. Byly tedy odhadnuty základní podmínky tlaku, teploty a viskozity v různých hloubkách, což umožnilo určité předpovědi týkající se chování a dynamiky. Ale žádná z těchto předpovědí se nezmiňovala o ničem takovém, jako je Pekingská anomálie (Beijing Anomaly, BA). Tolik vody v takové hloubce bylo nepředstavitelné! Je tu však jedna výjimka, a to předpověď vycházející z kreacionistického modelu vnitřní dynamiky Země a způsobu vysvětlení vzniku deskové tektoniky. Tento model vytvořil Dr John Baumgardner, tehdy z Los Alamos National Laboratory.⁴

Tento kreacionistický model Catastrophic Plate Tectonics (CPT) také poskytuje dobrý základ pro Noemovu Potopu. Podle něj, když se první segmenty kůry (mořského dna) začaly propadat do zemského nitra, pohybovaly se spíše metry za sekundu než milimetry za rok (to je dnešní rychlost pohybu desek). Při této rychlosti mohly potápějící se desky dosáhnout dna pláště (2 900 km pod povrchem) za 15 dní. A skutečně, seismická tomografie (průřez modelu CAT nitrem planety) poskytla důkaz, že ve spodní oblasti pláště jsou chladnější horninové desky o velikosti kontinentů, které tam nemohou být příliš dlouho (jinak by byly zcela roztaveny a nerozpoznatelně smíchány s materiálem pláště).

Co z toho vyplývá

Foto: John Baumgardner

Pokud byly tektonické desky podsouvány („úniková subdukce“) takovou rychlostí, byly s nimi strženy dolů i usazeniny na mořském dně a obrovské množství vody. Jakmile dosáhly oblastí vysokého tlaku a teploty v nitru pláště, tato voda a nasáklé sedimenty se změnily ve velmi aktivní chemické roztoky a plyny (někdy označované jako těkavé látky). Tyto jsou výrazně lehčí, a proto mají tendenci stoupat k povrchu. Nedávné experimenty shodně odhalily, že když se kalcit (CaCO₃) podrobí tlakům a teplotám podobným těm v plášti, tak se v přítomnosti železa mění na plynný metan.⁵ Ve světle tohoto, když se obrovské objemy mořského dna rychle ponořily do pláště, nastala možná velká a pozoruhodná řada dalších podobných chemických změn. Jak se dnes ukazuje, při pomalém tempu subdukce se mořské dno během klesání roztavuje a těkavé látky brzy unikají, už mnohem blíže k povrchu. V důsledku toho budou mít různé chemické vlastnosti a většina z nich se dostane na povrch, nezůstane uvnitř pláště.

Za vodu v Pekingské anomálii tedy může být zodpovědná úniková subdukce. Ale do svrchního pláště a kůry se mohly dostat ještě větší objemy tekutin s obsahem minerálů (hydrotermální tekutiny). Kdekoli se profiltrovaly přes nevázané sedimenty (a Noemova Potopa jich musela vyprodukovat obrovské ​​množství), rozpuštěné minerály se vysrážely a stmelily nevázané sedimenty do tvrdé horniny. Přibližně 90 % všech sedimentárních hornin je považováno za „terigenní“, tj. vytvořené z úlomků dřívějších hornin erodovaných z kontinentů a spojených dohromady chemickými cementy. Zdroj těchto chemických cementů (už objem jich samotných je nesmírný!) byl dlouho záhadou. Už není.

Sedimenty usazené během Noemovy Potopy obsahovaly masivní množství rostlinných zbytků a nesčetných mrtvých těl. Stejné hydrotermální tekutiny je mohly rychle fosilizovat (nahradit v různé míře organickou hmotu za minerální). Celý známý fosilní záznam tak mohl vzniknout v krátké době. Není známo, že by se nyní nacházely na povrchu takové hlubinné hydrotermální roztoky (všechny existující vznikly infiltrací vody z povrchu do hloubky ne větší než několik kilometrů), což vysvětluje, proč dnes nejsme svědky žádné tak rozsáhlé fosilizace. Naprostá většina známých zkamenělin je výsledkem jedinečného geologického procesu – Noemovy Potopy – což jak vidno potvrzuje i nově objevená Pekingská anomálie.