Also Available in:

Důležitá kniha čelí světskému chaosu v pohlaví

Recenze knihy Love Thy Body (Měj v lásce své tělo) od Nancy Pearceyové
Baker Books, Grand Rapids, Michigan, 2018

Publikováno 10. října 2019

Recenzovala
Přeložil Jakob Haver (Kreacionismus.cz)

bookcover

Dnes je vnímání sebe sama postaveno nad biologickou realitu. Někdo s chromozomy XY, vysokým testosteronem a dalšími mužskými rysy se může „stát“ ženou, pokud prohlásí své hluboké ztotožnění s ženským pohlavím, a možná i podstoupí řadu hormonálních „terapií“ a chirurgických zákroků, aby své tělo změnil do stavu, po kterém touží. Přání ženy nebýt matkou jí dává právo zabít své nenarozené dítě v lůně, v některých zemích dokonce až do okamžiku narození. Poprvé v historii vnímá společnost manželství ne jako statut pro vytvoření rodiny, ale jako svazek založený na erotických pocitech.

Tradiční křesťanská morálka, představující jednoduše to, čemu ještě před deseti lety většinou všichni věřili, se v této souvislosti může zdát zastaralá a naše reakce na homosexuální manželství, transsexualitu, potraty a další životně důležité otázky mohou být považovány za zpátečnické.

Bible zůstává pravdou, a dnešní kultura potřebuje evangelium stejně jako kdykoli jindy. Ale kulturu musíme konfrontovat s biblickou pravdou jakkoli je to možné, a to jazykem a argumenty, které budou čelit a korigovat konkrétní rozšířené chyby dnešní doby – stejně jako to dělal apoštol Pavel, když představoval svou polemiku v Areopágu. Skvělý příklad toho nám dává Nancy Pearceyová v knize Love Thy Body, kde říká: „V knize Love Thy Body přeskočíme klamné titulky a módní slogany a odhalíme tak pohled na svět, který řídí světskou etiku. Poznáte-li základní principy tohoto světonázoru, budete schopni zapojit se moudře a citlivě i do těch nejkontroverznějších morálních problémů dneška“ (str. 9). Kniha tento cíl naplňuje.

Křesťanský světonázor proti současnému gnosticismu

Jedním z důvodů, proč křesťanství ztrácí půdu pod nohama v ​​širší společnosti je to, že křesťané nedokáží propojit biblické postoje ohledně našeho stvoření s otázkami, jako jsou potraty, eutanazie, homosexuální manželství a transsexualita takovým způsobem, jak to učí Bible. Lidé jsou jedinečné bytosti, které mají jak fyzickou, tak duchovní složku. Stejně jako Bůh a andělé máme i ducha, což znamená, že jsme schopni mít vztah k Bohu a že máme před Ním morální odpovědnost, ale stejně tak jako zvířata máme i těla a rozmnožujeme svůj druh prostřednictvím pohlavní reprodukce.

Křesťanská víra učí, že mravní a faktická pravda jsou na stejné úrovni, dnes ale existuje rozdělení těchto hodnot – na jedné straně je objektivní pravda týkající se např. bodu varu vody a mikrobiální teorie nemocí v medicíně, ale morálka a další posuzování hodnot jsou viděny jako zcela subjektivní. Takže někdo může být biologicky mužem (fakt), ale pokud se cítí více ženou (hodnota), má to přednost.

To vede k určitému druhu gnosticismu, kde fyzické „zlo“ musí být uvedeno do souladu s hodnotovým úsudkem dotyčného. Takže když biologický muž XY vyjádří své přání být ženou, jde tedy o fyzickou záležitost, která musí být přizpůsobena chirurgickým zákrokem, hormony a oděvem.

Cenění si těla

Pearceyová dokazuje, že velká část problému pramení z tohoto rozlišování hodnot a skutečností, uplatňovaného na lidské bytosti. Někdo tedy může mít lidské tělo (fakt), ale pokud je to nenarozená lidská bytost, může být vnímána jako „ne ještě člověk“ (hodnota). „Lidskou bytostí“ je člověk (fakt), který je hoden (hodnota) ochrany zákona proti nezákonnému zabíjení.

Ústředním argumentem Pearceyové je fakt, že tělo samotné má svou teleologii. Ženské tělo už svým jedinečným designem odhaluje, že žena je určena pro vztah s manželem, nikoli s jinou ženou, k přivádění děti na svět a péči o ně. Z faktů tedy vyplývají hodnoty. Homosexualita útočí na design (konstrukci) mužských a ženských lidských těl, a naopak vyvyšuje osobní cítění, které často vede k závažným fyzickým důsledkům. Potrat, který se neobejde bez závažných následků pro dítě a často i pro matku, ignoruje design ženského těla, které je navrženo k ochraně a vyživování dítěte během těhotenství a současně i k posílení přání ženy porodit.

Ve prospěch pocitu, že jsme v nesprávném těle, transsexualita zcela přehlíží objektivní stav těla, ve kterém jsme se narodili a díky jehož biologické podstatě pohlavnosti jsme byli počati. Tyto pocity jsou často založeny na nepodložených představách o tom, jak se údajně mají muži a ženy cítit – Pearceyová tedy s určitou dávkou ironie poukazuje na to, že transsexualita povyšuje genderové stereotypy nad objektivní realitu.

Pro lidi, kteří ať už z jakéhokoli důvodu nějak zápasí se svou identitou, je dobré ctít status těla a z něho vyplývající teleologii. Pearceyová vypráví příběh lidí s homosexuálními sklony, kteří byli nicméně přesvědčeni, že forma jejich těl byla pro jejich sebeurčení přinejmenším stejně důležitá jako jejich erotické pocity. Identifikace podle svých těl, a ne podle svých myšlenkových vzorců nakonec vedla v této věci k celkové změně jejich myšlení! Někteří jsou šťastně ženatí, zatímco jiní jsou smířeni s životem v celibátu.

Naopak homosexualitu, transsexualitu a potrat autorka představuje jako produkt „gnostického“ pohledu na tělo. Podle tohoto gnosticismu 21. století nemůžeme podle vašich chromozomů vědět, zda jste mužem nebo ženou, musíme se vás na to zeptat. Jakýkoli partner nebo kombinace partnerů je v pořádku; porušení tohoto je (prozatím) trpěno jedině dospělým lidem, kteří s vámi nejsou v příliš blízkém příbuzenství. A je to přání matky, které určuje rozdíl mezi nenarozeným dítětem, hodným veškeré dostupné péče moderní medicíny a plodem, vyjmutým ze ženy, který ji „okupoval“.

Popření objektivní tělesné reality má další zhoubné důsledky. Pearceyová poukazuje na toto:

Abychom mohli chránit práva žen, musíme také být schopni říci, kdo je to žena. Pokud je správný postmodernismus – tedy že samotné tělo je společenským konstruktem – pak není možné hájit její práva na základě pouhého konstatování, že je žena. Nelze legálně chránit kategorii lidí, pokud tuto kategorii neumíme identifikovat (str. 211).

Argument Pearceyové je silný, protože je tak zřetelně pravdivý. Muž, který se chce „proměnit“ v ženu nebo naopak, musí podstoupit operativní odstranění zdravých orgánů, dále řadu hormonálních terapií, které nesou svá vlastní rizika, a tato „proměna“ trvá často roky a vůbec to neznamená, že jsou lidé šťastnější. Rostoucí počet bývalých transsexuálů mluví o zrušení své změny a o životě podle svého biologického pohlaví. Kdo má víc rád sebe: muž, který věnuje tisíce dolarů na plastické operace a hormonální terapie způsobující rakovinu, která téměř jistě zkrátí jeho život, nebo muž, který se rozhodne, že bude ctít své tělo, které dostal od Boha, i když má někdy myšlenky, které tomu odporují? Obě cesty jsou tvrdé a vyžadují oběť. Ale respektování formy těla ctí fyzickou povahu osoby, a i když to není všelék, přesto následování určujících znaků vlastního těla vede často ke změně myšlení člověka.

Revoluční argument kulturnímu problému

V dnešní době není možné být neinformovaný o tom, co křesťanství učí o mužích a ženách, jejich tělech a jejich vzájemném vztahu (biblická antropologie). Abychom tedy byli při předkládání biblické pravdy přesvědčiví, musíme předložit to, co Bible učí v souvislosti s tím, proč to učí. Muži a ženy mají svou hodnotu, protože každý z nás je stvořen k Božímu obrazu. Takže věk, pohlaví, etnická příslušnost a postižení neovlivňuje hodnotu člověka. A z Božího obrazu v nás vyplývá teleologie v našich tělech. Bůh stvořil muže a ženy k monogamnímu manželství jako obraz Krista a církve. Bůh stvořil ženy, aby nosily své děti a pečovaly o ně, ne aby je zabíjely, protože obraz matky a dítěte je obrazem toho, jak Bůh miluje a pečuje o každého, kdo Mu důvěřuje.

Kniha Pearceyové je vynikajícím čtením, které informuje křesťana o způsobu, jak bránit křesťanský světonázor napadením tohoto rozdělování skutečnosti a hodnot. Vzhledem k některým informacím v knize si ji možná budou chtít přečíst nejprve rodiče, aby zjistili, zda jsou jejich děti již připraveny, ale projít si ji společně dospívajícími může být dobrou průpravou k tomu, čím kultura zahrnuje stále mladší a mladší děti.