Also Available in:

Rodhocetus a další povídačky o evoluci velryb

podle
přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

©iStockPhoto.com/miblue58938whale

Jsou-li evolucionisté vyzváni, aby dali dobré příklady přechodných zkamenělin ukazujících na evoluci, mnozí z nich dají za příklad velryby. Muzea a učebnice zobrazují tvory, na kterých je údajně vidět evoluce od suchozemských zvířat k velrybám.

Klíčovou zkamenělinou tohoto příběhu je tvor s názvem Rodhocetus, který je znázorňován jako první tvor s nohami, které se mění na ploutve, a ocasem, ze kterého vzniká ocas velryby. Bez Rodhoceta by žádnou historku neměli, jenže ta poslední odhalení i tuto povídačku pohřbívají.1

Dr. Philip Gingerich, který tuto zkamenělinu našel, propagoval myšlenku, že Rodhocetus měl velrybí ocas. Zkamenělina je vystavena na Univerzitě v Michiganu v USA, ale Dr. Carl Werner si všimnul, že ta část, která by měla ukazovat přítomnost ploutvovitých končetin (zadních ploutví) chybí.1 Zeptal se na chybějící kosti ocasu a jak se tedy ví, žeRodhocetus měl ploutvovitý ocas. Dr. Gingerich odpověl:

„Spekuloval jsem, že tam ploutev mohla být … nyní ale pochybuji, že Rodhocetus měl ploutvovitý ocas.2

A končetiny, ze kterých se staly ploutve?

Při zkoumání Rodhocetusovy zkameněliny si dr. Werner povšiml, že chybí jakékoliv kosti nohy/ploutve. Když se zeptal dr. Gingericha, odkud ví, že to zvíře mělo ploutve, dr. Gingerich řekl:

„Od té doby jsme našli přední končetiny, ruce, a přední paže Rodhoceta, a chápeme, že neměl ten typ paží, které se mohou rozpřáhnout jako ploutve u velryby.“2

A tak tedy Rodhocetus neměl ani ploutvovitý ocas, ani ploutve, jak uvedl jeho nálezce. Ne však, abyste zadrželi dech při čekání, až muzea změní svoje exhibice nebo až učebnice přestanou Rodhoceta propagovat jako krásný příklad přechodné formy. Obrázek má větší cenu než tisíc slov, a jako tomu bylo u podvodných kreseb embryí Haeckela, oni budou velmi neochotní se toho zříct.

8938Rodhocetus
Rodhocetus v Přírodopisném muzeu na Univerzitě v Michiganu USA. Na svém DVD Evolution the Grand Experiment Vol. 1 (Grandiózní experiment evoluce, sv. 1) ukazuje dr. Carl Werner neexistující části v muzejním znázornění. Červenými křížky jsou na kresbě tyto vyfantazírovné části zdůrazněny.

A další problémy!

S evolucí velryb je spojeno mnoho dalších problémů.3 Muzea a učebnice zobrazují zkamenělý příběh jako něco nad slunce jasného, nicméně evolucionisté se ani nejsou schopni domluvit, ze kterého suchozemského zvířete vlastně ty velryby vznikly. Někteří paleontologové dávají na základě podobností fosilních zubů přednost hyenovitým typům zvířat (Pachyaena), zatímco jiní preferují kočkovitá zvířata (Sinonyx). Jenže po posledních srovnáváních DNA se molekulární biologové rozhodli pro hrochům podobné tvory, coby nejbližšího předka velryby!

Pochopitelně tu máme ohromné problémy, jak přestavět tvora podobného hrochovi na velrybu. Dokonce ani ty zuby nejsou podobné: hroší zuby jsou ploché a něco jako rašple, vhodné na drcení vegetace, zatímco ozubené velryby mají zuby ostré a špičaté, které nyní používají k chytání ryb a dalších plovoucích zvířat.

Je to všechno „jedna paní povídala“.

Odkazy a poznámky

  1. Werner, C., Evolution: the Grand Experiment, Vol. 1, New Leaf Press, pp. 139–143. Návrat k textu.
  2. Evolution: the Grand Experiment Vol. 1, DVD; interview by Dr Werner on August 28, 2001. Návrat k textu.
  3. Viz Refuting Evolution, ch. 5, 2007. Návrat k textu.

Helpful Resources