Příběh o pavím chvostu neuspěl

Teorie Charlese Darwina „o pohlavním výběru“ selhává právě v tom, kvůli čemu ji Darwin vymyslel

Napsal David Catchpoole
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Poprvé publikováno: 6. června 2008
Opětovně uvedeno na webu: 22. července 2009

Toto je verze před vydáním, která byla poté upravena pro časopis Creation 31(2):56.

Foto stock.xchng

Velkolepý paví chvost připomínající vějíř, doplněný vzory v podobě očí splňuje všechny typické znaky toho, že byl takto záměrně navržen – Designérem.

Proto nepřekvapuje, že potíže při jeho vysvětlování pomocí evoluce evidentně způsobovaly Charlesi Darwinovi „bolení hlavy“. Abych byl přesný: „Při pohledu na peří pavího chvostu, kdykoli se na něj zadívám, se mi dělá špatně!“ Přesně takovými slovy to popsal v roce 1860,¹ tedy rok poté, co vydal svůj (nechvalně) známý Původ druhů. Svou „teorii pohlavního výběru“ navrhl Darwin až v roce 1871, tedy o jedenáct let později, ve snaze poskytnout naturalistické (evoluční) vysvětlení pavího peří a dalších „zdánlivě zbytečných“ ozdob samečků.

Podstata Darwinovy myšlenky spočívala v tom, že nápadné peří na chvostu pavích samečků, připomínající vějíř, se vyvinulo (tj. vzniklo přirozenou cestou) v reakci na výběr (pavího) partnera, tedy samičky. To znamená, že samečci s nejatraktivnějšími chvosty měli být pro samičky přitažlivější, ty se pak s nimi páří raději a tím tedy předávají více svých genů pro atraktivní chvosty další generaci.

Následovaly velmi opěvované studie s tvrzením, že prokázaly upřednostňování pavích samečků s nádhernou vlečkou, a brzy se staly „součástí kánonu evoluční biologie“.²

Nicméně podrobné pozorování výzkumného týmu pod vedením Mariko Takahashi z Tokijské univerzity „smetlo ze stolu toto dlouhodobě udržované přesvědčení, že peří pavích samečků se vyvinulo v reakci na volbu samičího partnera“.^3,4 Tato studie neobjevila žádné důkazy o tom, že by si pávice vybíraly partnery podle kvality chvostu pavích samečků – „to celé je v rozporu s Darwinovou teorií pohlavního výběru“.⁵

Vědci hodnotili kvalitu ocasních per ve dvou rovinách. Nejprve změřili délku chvostu. Zadruhé spočítali počet pavích ok na rozevřeném ocasním vějíři. Čím delší je chvost a čím je počet ok větší, tím je „kvalitnější“. Poté zaznamenávali, zda si pávice vybíraly samečky s nejkvalitnějšími chvosty. K jejich překvapení (a také k úžasu mnoha dalších evolucionistů) však zjistili, že pávice se pářily s „nekvalitními“ samečky stejně často, jako s těmi „zářivými“ a „vysoce kvalitními“.

Takže, jak uvedl portál New Scientist, vědci dospěli k závěru, že „paví ozdobná vlečka není předmětem pohlavního upřednostňování pavích samiček – což je v rozporu s Darwinovou teorií pohlavního výběru.“⁶

Ne snad, že by vědci hledali v této teorii rozpory – ve skutečnosti tomu bylo právě naopak – měli v úmyslu ji tímto potvrdit. Ale i přesto, že vědci pokračovali ve výzkumu po dobu sedmi let, během nichž pozorovali 268 případů páření u divoké populace indických pávů (Pavo cristatus), nepodařilo se jim jakkoli spojit propracovanost pavího chvostu s jeho úspěšností při páření.

Jednoduše řečeno, paví vlečka nedokázala samičky nijak zaujmout, natož na ně zapůsobit nebo je vzrušit.

Ale i kdyby chvost na samičky dojem udělal, samozřejmě to nevysvětluje původ genů, které kódují takto propracované ocasní peří.⁷

V posledních letech je Darwinova teorie pohlavního výběru stále více napadána.⁸ Toto poslední nápadné selhání této hypotézy vysvětlit právě to, kvůli čemu ji Darwin vymyslel, v podstatě vrací evolucionisty zpět „do bodu nula“.

To znamená, že by měli mít – stejně jako Darwin v roce 1860 – všechny důvody k tomu, aby se jim při pohledu na peří pavího chvostu udělalo také špatně!