Hlavonožec v jantaru

Mořský tvor nalezen zachycený v pryskyřici ze suchozemského stromu

Napsal Philip Robinson
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 42(2):44–45, Duben 2020

Jantar nabízí neuvěřitelný pohled do minulosti díky momentkám ze života, často zachyceným v této fosilizované přírodní pryskyřici ze stromu. Jeden takový jantarový časový snímek způsobil mezi evolucionistickými vědci zmatek, takže nebyli schopni podat uspokojivé vysvětlení přítomnosti mořského tvora uvnitř jantaru.

Kus jantaru objevený v Myanmaru, který má být údajně „99 milionů let starý“, obsahoval docela nečekaně amonita, vyhynulého mořského měkkýše. “Nález byl velkým překvapením,” řekl profesor Bo Wang z Geologického a paleontologického institutu v Nanjing. “Nikdy by nás nenapadlo, že v jantaru najdeme amonita. Toto je první případ hlavonožce v jantaru, a také první mořská makrofosilie v jantaru.“¹

Jen amonit?

Jantarová hrouda měla rozměry 33 × 29 × 9,5 mm (1,3 × 1,1 × 0,4 palce). Kromě amonita, který byl identifikován jako nedospělý jedinec Puzosia (Bhimaites), obsahovala nejméně 40 dalších organismů. Byli mezi nimi roztoči, švábi, stonožky, brouci, mouchy, vosy a pavouk, stejně jako mořští šneci a mořské plotice.

V oblasti jantaru se jedná o unikátní soubor organismů z různých prostředí. A vskutku, vědecká práce dospěla k závěru: „Najít v jantaru vodní organismy je velmi vzácné, a najít v jantaru mořské organismy, a dokonce makroskopické mořské organismy smíchané s pobřežními, suchozemskými a potenciálně sladkovodními organismy, to už je vysloveně raritou“.²

Vnější ulita amonita se odlomila a vnitřek skořápky byl prázdný, neobsahoval žádnou měkkou tkáň. V okrajové části vstupu do ulity i v samotném jantaru byl také písek. Podle stavu amonita již nebyl živý v okamžiku zachycení do přírodní pryskyřice.

Kde došlo k zachycení?

Přírodní pryskyřice, z níž se tvoří jantar, pochází většinou z jehličnatých stromů, které samozřejmě rostou na souši. Jak tedy pryskyřice suchozemských stromů uchovala skořápky mrtvých mořských tvorů, včetně amonita? Zmíněný odborný článek poskytl pro takový scénář tři vysvětlení. První předpokládalo les, který vyrůstal poblíž písečné pláže, a na níž se vyplavily skořápky. Druhé, respektive třetí vysvětlení počítá s tím, že buď došlo k tsunami nebo k nějaké tropické bouři, která pak vyvrhla ulitu amonita a jiné mořské organismy dále do vnitrozemí. Ve všech těchto scénářích je pryskyřice představena jako měkká a stékající po kmeni stromu dolů – sotva si však lze představit, že by byly zachyceny všechny tyto rozmanité organismy v jednom okamžiku, „naráz“.

Se všemi těmito scénáři je dvojí problém. Autoři článku si představují, že nejprve musel být amonit vyplaven z vody a zanesen do vnitrozemí až ke stromům, které produkují pryskyřici. A pak musel být se všemi těmi dalšími organismy zachycen do jediného kousku následně ztuhlé pryskyřice dole u kořenů jednoho konkrétního stromu!

Nicméně nabízí se tu pravděpodobnější odpověď – totiž, že k vytvoření společného záchytu organismů v pryskyřici nedošlo ani ve vnitrozemí, ani na úpatí konkrétního stromu. Jak již bylo dříve diskutováno v časopise Creation (Stvoření), „sami evoluční vědci učinili významný objev v tom smyslu, že pryskyřice vytékající z uměle vytvořených řezů na bažinatých lesních stromech dokáže zachytit vodní (a jiné) organismy v močálových vodách.“³ Správné prostředí pro takovéto nálezy jantarů dostaneme spojením tohoto výzkumu s účinky celosvětové Noemovy Potopy před asi 4 500 lety.

Klíčem je Bible

V počátečních fázích Potopy byla ve vodě spousta vyvrácených stromů, mnohé z nich byly násilně vytrženy a zlámány. Během jejich unášení vodou vytékalo ze stromů do vody velké množství pryskyřice. Tato lepkavá hmota do sebe pohltila malé organismy z nejrůznějších ekosystémů, a to jak ze stromů samotných, tak i to, co bylo smeteno vodami Potopy ze svého původního stanoviště, tedy včetně tohoto velmi vzácného amonita.

Mnohé kusy této stromové pryskyřice se zachycenými organismy pak byly pohřbeny sedimentem produkovaným Potopou, který jí v dostatečné hloubce poskytl potřebný tlak a teplo, aby se změnila na jantar. To samozřejmě také vyhodí do povětří ony domnělé „miliony let“ stáří jantaru, a naopak to i nadále demonstruje historickou přesnost Bible.