Masiv Tamu, největší sopka na Zemi, vybuchla v důsledku katastrofy

Napsal Tas Walker
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 36(3):51, Červenec 2014

© William Sager

Nález největší samostatné sopky na Zemi oznámil v září 2013 tým vědců pod vedením Williama Sagera z texaské univerzity A&M.¹ Je pod oceánem a nyní je už neaktivní.

Nalézá se přibližně 1 600 km východně od Japonska, přezdívá se jí Masiv Tamu a je největším objektem podmořského pohoří zvaného Shatsky Rise.

Zprávy o ní si všímají jejího neobvyklého tvaru obrovského nánosu lávy.² Jde o nízkou a širokou, štítovou sopku. Většina ostatních sopek, které vybuchují pod hladinou oceánu, jsou malé se strmými výchozy. Oceánské dno je doslova poseté tisíci takovýchto strmých podmořských vulkánů nebo podmořských hor.

Široký a plochý tvar znamená, že láva se vychrlila tak obrovskou rychlostí, že se rychle rozšířila po dně oceánu do velkých vzdáleností, aniž by přitom ztuhla. Když byla nakonec ochlazena mořskou vodou, začala tuhnout a stala se gumovitou.

Tato erupce byla jednou z mnoha podobných erupcí po celé planetě v době, kdy se podle geologů oddělovaly kontinenty. Objem lávy byl obrovský, a taková ložiska se nazývají Velké magmatické provincie nebo zkráceně LIP (Large Igneous Provinces).³

Vědci uznávají, že erupce byla katastrofického původu. Sager řekl:

„To podstatné pro naše uvažování je to, že masiv Tamu byl vytvořen v krátké době (geologicky vzato), tedy během jednoho až několika milionů let, a od té doby je vyhaslý.”²

Ale kdyby se masiv utvářel v průběhu několika milionů let, znamenalo by to, že láva musela vytékat pomalu a nemohla by tak vytvořit štítovou sopku. Je tu však ještě další charakteristický rys v souvislosti s touto sopkou, který je pro vědce záhadou. Opět Sager říká:

„Jeden zajímavý úhel pohledu je ten, že během období křídy (před 145–65 miliony let) vznikalo mnoho lávových oceánských plošin, ale od té doby je už nevidíme. Vědci by rádi věděli proč.”²

Takže i když popisují tuto erupci jako katastrofickou, přesto ji i nadále „datují“ za použití předpokladu, že všechno v minulosti se odehrávalo pomalu a postupně.

Jenže katastrofická erupce probíhá rychle. Spojíme-li si tuto událost s katastrofou Noemovy Potopy, můžeme překvalifikovat načasování a tu zjistíme, že vulkán vybuchl zhruba tak v polovině roční Potopy,⁴ ke které došlo před asi 4 500 roky. A celý vznik masivu Tamu mohl trvat jen dny až týdny, ne několik milionů let, jinak by láva ztuhla dřív, než by se mohla rozšířit do takových vzdáleností. Kreační geologové mají za to, že většina dnes na Zemi pozorovaných hornin byla uložena během Potopy. Bylo to kolosální a katastrofické, což znamená, že všechno probíhalo rychle.

Existuje tedy prostý důvod, proč k těmto erupcím došlo pouze v jednom období dějin Země, a od té doby je už nepozorujeme. Sopky vybuchovaly uprostřed Potopy, když se oceánské pánve začaly snižovat a povodňové vody začaly stékat z dosud zaplavených kontinentů. Potopa nastala jednou v historii Země a znovu již k ní nedojde. To je zaznamenáno v Genesis 9:11, kde Bůh říká:

„Uzavírám s vámi tuto smlouvu: Veškeré tvorstvo už nikdy nebude vyhubeno záplavou vody. Už nikdy nenastane Potopa, jež by zničila Zemi.”