Placentálové vs. vačnatci: Příběh dvou „vlků“

Napsal David Catchpoole
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Australský divoký pes, dingo – některými řazený do poddruhu vlka jako, Canis lupus dingo¹ – je jistě mnohými považován za dravého a divokého, z něhož jde strach. Z dobrých důvodů je mu připisováno týrání ovcí,² krádež (v roce 2012 dingo okradl britského turistu na australské pláži)³ a dokonce i „vražda“.^4,5 Ale je vhodné zmínit ještě něco, z čeho je dingo obviňován. V souvislosti se soupeřením (o jídlo, teritorium atd.) se říká, že dingo způsobil vyhlazení tasmánského vlka z pevninské Austrálie – vačnatého masožravce známého také jako vakovlk nebo (díky svému pruhování) tasmánský tygr.⁶

Psi/vlci/dingoové jsou placentární savci, zatímco vačnatci (např. klokan, koala a vačice) mají tzv. marsupium neboli vak,⁷ ve kterém nosí mláďata. Vědecký název vakovlka je Thylacinus cynocephalus, což znamená „ten s vakem a psí hlavou“.

Evolucionisté tradičně pohlíželi na vačnatce jako na „primitivnější“ savce, zatímco ti placentární mají být „vyspělejší“. Albert Le Souef, tehdejší správce Zoo Taronga Park v Sydney, v roce 1923 napsal:

„Když se zvířata této třídy (vačnatci) náhle ocitnou ve střetu s tak vyspělými formami, jako je liška, kočka a králík – tedy s typy, které jsou na evoluční ose mnohem dál – je … neodvratné, že padnou dřív než útočník.“⁸

Není tedy divu, proč se všeobecně věří, že dingo – pravděpodobně první placentární savec, kterého lidé dopravili do Austrálie (asi původní obyvatelé na kánoi) – vytlačil některé vačnatce z pevniny. Koneckonců, dingo se nikdy nedostal do Tasmánie, australského ostrovního státu na jihu, odděleného od pevniny Bassovým průlivem. První evropští osadníci zjistili, že vačnatec vakovlk v nepřítomnosti dinga byl rozšířený a prospíval. Dokonce natolik, že se kolonisté báli o své ovce a začali tuto hrozbu⁹ řešit s takovou vervou, že dnes, navzdory některým zprávám o pozorováních,¹⁰ the thylacine is believed to be extinct. The last known individual died in captivity in 1936.

Ale je placentární vlk opravdu konkurenčně lepší než „primitivní“ vačnatec? Z popisů vakovlka a dalších důkazů vyplývá jiný pohled.

Evropané, kteří se usadili v Tasmánii, zaznamenali dravost vačnatce vakovlka vůči psům a jeho schopnost rychle je zabít. Publikace, jejímž spoluautorem je zmíněný Albert Le Souef, dokumentuje následující:

„Vakovlk dokáže dobře bojovat se psem, jak ilustruje následující událost, kterou popsal pan Hugh S. Mackay: Jednou byl na vlka (vakovlka) nasazen bulteriér, kterého vypustili na určitém místě mezi skalami. Vakovlk tam stál zády ke stěně, otáčel hlavu ze strany na stranu a kontroloval bulteriéra ve snaze vyrazit na něho z jedné či druhé strany. Konečně se pes přiblížil a vakovlk mu uštědřil jedno ostré kousnutí podobně jak to dělá liška, utrhl mu kus lebky a ten padl mrtvý na zem s odhaleným mozkem.“¹¹

I přesto se zdá, že Le Souef není úplně přesvědčen o plné převaze vakovlka v boji s divokým psem o jídlo! Nicméně zdokumentoval úspěchy vlka vačnatého i při lovu v domácím prostředí klokanů, makropodů, bandikootů a vombatů a pozoroval, že si nevšímal mrtvých zvířat – „velmi zřídka bere mrtvou návnadu a jen zřídka se vrací ke zdechlinám“.¹² Naopak dingové často doplňují svou potravu mrtvými zvířaty a mají snahu vytěžit z každého zabití maximum, takže to vypadá, že vačnatec vakovlk měl mnohem menší problémy s pravidelným lovem čerstvého masa! Jak si posteskl další komentátor: „Neexistuje žádný důkaz, že by divocí psi v Tasmánii úspěšně soupeřili s vakovlky po roce 1803 – až na zcela nejasný případ, kdy bylo ovčáckému psu chybně připisováno zabití vakovlka.“¹³

Asi každého napadne otázka, zda se evolucionisté vůbec někdy pozastavili nad integritou své představy podle svého vlastního vyprávění o tom, že vačnatec vakovlk měl celé čtyři miliony let na svou adaptaci v australském prostředí, zatímco méně úspěšnému lovci, placentárnímu dingovi, se to vše podařilo překonat nějakým záhadným způsobem za méně než 3 000 let (což je podle evoluční geologie pouhé mrknutí oka)?

Stejně tak, jak bylo dingovi chybně připisováno vyhlazení vakovlka z pevniny, měl být také příčinou vymizení dalšího vačnatého masožravce, tasmánského ďábla (Tasmanian devil). Jenže teorie „placentál je vyspělejší než vačnatec“ se jeví jako chybná i zde, protože i když se ve 20. století tasmánští ďáblové museli potýkat s divokými psy, přesto jich bylo v poslední dekádě 20. století stále víc než před příchodem Evropanů.¹⁴ Takže tito vačnatci také neměli problém rozmnožit se vedle placentálů.

Vačnatci žijí společně s placentály

Mnozí lidé jsou překvapeni zjištěním, že vačnatci nejsou a ani nikdy nebyli omezeni jen na australský kontinent – který je často považovaný za „evoluční útočiště“ vačnatců, izolované od konkurenčních placentárních savců. Vačnatci typu americké vačice¹⁵ a kuskuse medvědího ze Sulawesi¹⁶ jsou živým důkazem toho, že vačnatci a placentálové mohou žít společně. Také potomci několika australských klokanů rudokrkých, kteří byli před nějakým časem zavlečeni do Británie, jsou na britském venkově stále ještě k vidění ve volné přírodě (navzdory stálému snižování jejich počtu díky lovu a usmrcování na silnicích).¹⁷

Kreacionisté mohou vysvětlit rozložení zvířat (a člověka) podle vzorců rozptýlení po Potopě,¹⁸ avšak evolucionisté mají velký problém vysvětlit výskyt mnoha zvířat na svém místě – jako například americká vačice. Takže pro kreacionisty není žádným překvapením skutečnost, že vačnatci a placentálové mohou žít dobře spolu.

Proč tedy vakovlk zmizel z australské pevniny? Bez svědectví očitých svědků to lze jen těžko říci s jistotou. Ale Světový fond na ochranu přírody dnes připisuje vyhynutí mnoha druhů zvířat vlivu člověka. To je jistě v souladu s postavením, který Bůh původně udělil člověku, tedy „podmanit“ si zvířata, jak je to popsáno v Genesis 1:28 – ale také se skutečností, že celé stvoření je nyní poddáno „službě porušení“ (Římanům 8:19– 22). A to vše se děje v nedávném (popotopním) časovém rámci tisíců, nikoli milionů let.

Tudíž hlavní důvod, proč vakovlk vymizel z pevniny, byl možná tentýž, jako v případě jeho vymizení z Tasmánie – tedy člověk. Jak ironické, když lidská dychtivost protlačovat za každou cenu evoluční příběh svaluje vinu na dinga, který je v tom nejspíš – alespoň v tomto případě – nevinně.

Konvergence – pohodlná evoluční „cesta úniku“

Reprodukční mechanismy placentálů a vačnatců jsou v některých ohledech velmi odlišné, v jiných zase ale hodně podobné. To není překvapivé, pokud mají stejného Designéra. Ale protože v evolučním schématu takové podobnosti nemohly vzejít zděděním od stejného předka, musí se evolucionisté odvolávat na jakousi „konvergentní evoluci“, což znamená, že evoluce opakovaně a nezávisle vytvořila stejná řešení.

Tuto myšlenku, tedy několikanásobné „šťastné“ mutační náhody v průběhu milionů let, evolucionisté rádi opakovaně používají k „vysvětlení“ nejrůznějších podobností, které nepasují do příběhu o „společném předkovi“ – včetně podobnosti mezi placentárním a vačnatým vlkem, pojednávané v textu hlavního článku.¹

1. Batten, D., Are look-alikes related? Creation 19(2):39–41, 1997; creation.com/lookalikes; also Menton, D., If we resemble apes, does that mean we evolved from apes? creation.com/apes, 25 August 2000.