Experimenty s bahnem vyvracejí zažité geologické názory

Výzva k radikálnímu přehodnocení všech dosavadních interpretací ložisek bahna

Napsal Tas Walker
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Foto wikipedia.com

Výzkum zveřejněný v časopise Science dokumentuje, jak se v rozporu s tradičním přesvědčením může ukládat bahno i v rychle tekoucí vodě.¹ Tato zjištění jdou napříč proti více než sto let držené víře geologů a říkají nám, že „vědu o bahenních horninách (kalovcích) čeká změna paradigmatu.“²

Juergen Schieber, John Southard a Kevin Thaisen pomocí speciálně navrženého laboratorního vybavení prokázali, že materiál s vlastnostmi kalovce se bude ukládat při mnohem vyšších rychlostech proudění, než se dříve myslelo.

Již více než sto let geologové předpokládají, že pro ukládání bahna jsou zapotřebí dlouhá období klidných vodních podmínek. Kdykoli geologové narazili v sedimentárním záznamu na usazeniny bahna, interpretovali je na základě tohoto přesvědčení tak, že se ukládaly v klidném prostředí.

Vědci zastávající dlouhé věky vytrvale napadali myšlenku, že by Noemova Potopa mohla být skutečnou historickou událostí, a pohrdali tvrzením biblických kreacionistů, že za výskytem většiny dnes viděných geologických ložisek na Zemi stojí rok trvající Potopa. Jeden z jejich hlavních argumentů se opírá právě o toto chybné, byť široce rozšířené přesvědčení.

Například Alan Hayward používá pro tyto účely skalní útvar Haymond v USA, který popisuje jako téměř míli (1,6 km) tlustý, rozprostírající se na velké ploše a obsahující více než 30 000 střídajících se vrstev břidlice a pískovce.³

Hayward převzal konvenční geologické přesvědčení o ukládání bahna jako fakt: „Břidlice je vytvořena ze zhutnělého jílu. Jak si většina čtenářů všimla, jíl se skládá z mimořádně jemných částic, jejichž usazování ve vodě trvá velmi dlouho. Jakýkoliv pohyb je udržuje neustále rozptýlené, a proto se jíl usadí jen v klidné vodě.“

Vzápětí pak toto chybné přesvědčení používá k bagatelizaci biblické zprávy o celosvětové Potopě: „Jak dokázala potopa přinést tenkou vrstvu písku a uložit ji na velkou plochu, pak položit další tenkou vrstvu jílu, a to vše v klidu – navíc během několika minut? A pak celý ten proces ještě patnáct tisíckrát zopakovat?“

Poté následuje výsměch vědeckému stanovisku geologů, zastávajících se Potopy. „Je přece docela zjevné, že existuje pouze jediný způsob, jak mohlo dojít k sérii takových událostí. To by musel Bůh celý proces zázračně řídit a kontrolovat, aby dosáhl tohoto výsledku.“

Foto: Tas Walker

Jinými slovy, geologie Potopy není skutečnou vědou, protože k vysvětlení jinak nevěrohodného (z jeho pohledu) stanoviska potřebuje nadpřirozený zásah.

Nicméně ta poslední výzkumná zpráva v časopise Science smetla Haywardův argument k zemi. Skutečnost, že bahno se ukládá i v proudící vodě znamená, že celý ten útvar lze vysvětlit katastrofickým usazováním, možná během dnů nebo hodin.

Dalším z těch, kdo použili hodně inkoustu a papíru k zesměšňování spisů biblických kreacionistů, je Daniel Wonderly. Naznačuje, že kreacionisté mladé Země jsou neinformovaní, jak se odráží už v názvu jeho knihy „Opomíjení geologických dat: Sedimentární vrstvy v porovnání se spisy kreacionistů mladé Země“.⁴

Kupodivu se jeho spisy pochybující o Noemově Potopě objevily i na webových stránkách společnosti ASA (American Scientific Affiliation), která sama sebe popisuje jako společenství křesťanů ve vědě, společně sdílející věrnost Slovu Božímu a závazek k jeho celistvosti ve vědecké praxi.

Wonderly sleduje podobnou linii jako Hayward. V kapitole 2 své knihy popisuje nesmírnou mocnost sedimentů v Apalačském pohoří na východě USA a tvrdí, že takové množství usazenin nemohlo být uloženo během roční biblické Potopy.⁵ Ne proto, že by tam bylo tolik sedimentu, ale proto, že rychlost ukládání byla příliš pomalá.

Své argumenty staví na jeho domnělé rychlosti ukládání, a proto jsou ty poslední experimenty s ukládáním bahna tak významné. Wonderly říká: „Většina vrstev břidlice a kalovce byla uložena v poměrně hlubokých vodách vnitrozemských moří a rychlost jejich ukládání pravděpodobně nebyla o nic rychlejší než pomalejší rychlosti, které jsme uvedli pro kontinentální desky.“

Je zajímavé, že Wonderly tu podrobně popisuje události, ke kterým došlo v daleké minulosti a které žádný geolog nikdy nepozoroval. Celá jeho argumentace je založena pouze na jeho víře. A pokračuje:

„I když je vodní plocha klidná, je zapotřebí mnoho hodin, než se usadí samotná jílová částečka, aby se stala součástí ložiska břidlice nebo kalovce. I v případě, že rozptýlené částice jílu prošly vločkováním (shlukováním), voda musí být v podstatě klidná, protože malé shluky vyvločkovaného jílu nejsou zdaleka tak husté jako zrnka písku.“⁶

Wonderly uzavírá: „Jeden rok prostě neposkytuje dostatek času na něco takového, jako je množství relativně klidných období usazování, potřebných pro stávající vrstvy jílu a kalovce." Jinými slovy: „Křesťane, nemůžeš přijímat Bibli tak, jak ji čteš.“

Foto: Tas Walker

Opět platí, že nejnovější výzkum zdokumentovaný v Science ukazuje, že tyto myšlenky jsou chybné.

Schieber, hlavní výzkumník v článku Science řekl, že usazování bahna v tekoucí vodě by mělo být pochopitelné. „Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Po záplavách z říčky můžete na chodnících kampusu naší univerzity vidět zvlněné nánosy, jakmile voda opadne. Při bližším zkoumání je vidět, že tyto vlnky se skládají z bahna. Sedimentární geologové až dosud předpokládali, že vlnky může tvořit pouze písek, že částice bahna jsou moc malé a usazují se příliš pomalu na to, aby udělaly totéž.“⁷

Schieber navrhl a postavil s postgraduálním studentem Kevinem Thaisenem „bahenní tobogán“, který vypadá trochu jako oválná závodní dráha. Nainstalovali motorizovaný pás s pádly, aby se kalná voda neustále pohybovala stejnou rychlostí.

Ke složení bahna použili extrémně jemné jíly, vápenatý montmorillonit a kaolinit – stejné bahno je i v přírodním jezeře. Podle zažitých geologických představ by se jílovitý materiál o velikosti mastku neměl v rychle se pohybující vodě usazovat. Jenže po krátké době začalo bahno podél dna žlabu přibývat. Jak říká Schieber, „akumulovalo se při tak vysokých rychlostech proudění, při kterých by to nikdo neočekával."

Schieber naznačil, že inspirací pro jeho výzkum byly ropné společnosti, které hledají ropu a plyn, neboť jak organická hmota, tak bahno jsou lepkavé a často se vyskytují společně. V tomto směru by jeho práce mohla být také významná pro způsob tvorby uhelných ložisek. Uhelné sloje se často střídají s břidlicemi a kalovcem, takže další uctívanou vírou, kterou tyto nálezy vyvrátily, může být i tradiční geologická interpretace tvorby uhlí v bažinatém prostředí.

Macquaker a Bohacs o tomto výzkumu říkají: „Tyto výsledky volají po zásadním přehodnocení všech bahenních hornin, které byly dříve interpretovány jako průběžně ukládané ve stojatých vodách. Takové horniny jsou široce používány k odvozování klimatu v minulosti, podmínek oceánů a orbitálních variací.“⁸ Takže jaké další rozsáhlé globální interpretace byly vytvořeny na základě chybné domněnky o ukládání bahna, tedy sedimentárních hornin, které tvoří asi dvě třetiny geologického záznamu?

Bibličtí kreacionisté již po celá desetiletí zpochybňují dohodnuté interpretace ohledně minulých geologických událostí. Svobodná a otevřená diskuse o alternativních interpretacích byla vždy dušena obručemi uniformitariánského paradigmatu, tedy proti-biblického systému víry. Doufejme, že tyto nové experimentální poznatky o bahně a vodě pomohou toto sevření uvolnit.