Genocida kmene Hererů

Podle Marc Ambler
přeložil Pavel Kábrt (Kreacionismus.cz)

Stejně jako většina návštěvníků Namibie¹ jsem si i já odnesl jako jeden z nezapomenutelných zážitků setkání s noblesně vyhlížejícími lidmi kmene Herero. Jejich ženy nosí barevné nabírané šaty a klobouky ve viktoriánském stylu a muži nosí při slavnostních příležitostech stejnokroje. Jak strašně smutné pak bylo zjištění, že před 100 lety byli jejich prapředkové oběťmi první genocidy 20. století.

Během koloniálního podmaňování afrických území evropskými národy po Berlínské konferenci z let 1884-85² zabralo Německo Namibii, tehdy známou jako Jihozápadní Afrika. Němečtí osadníci okamžitě bezohledně pošlapali historická práva a nároky původních obyvatel kmene Herero a v příštích 20 letech vydrancovali jejich území a příbytky a vybili jejich dobytek. Německý guvernér vládnoucí v této době, Theodor Leutwein, napsal, že osadníci si s sebou nesou „pocit, že patří k vyšší rase“³. Rasizmus tak zesílil. O Hererech se často mluvilo jako o „paviánech“; muži byli běžně ubíjeni k smrti za malé přestupky a z žen si vojáci i osadníci dělali sexuální otrokyně.

Povstání

Je tedy pochopitelné, že za těchto okolností došlo mezi Herery k povstání. 12. ledna 1904 vypukly v městě Okahandja, sídle německé vojenské posádky, boje mezi příslušníky tohohle kmene a osadníky.

Odpověď berlínské vlády na tuhle vzpouru utlačovaného lidu, který se odvážil odporovat síle německého národa, byla rychlá a nemilosrdná. Císař Vilém II poslal do oblasti 14 000 vojáků pod velením generálporučíka Lothara von Trothy. Von Trotha proslul nelítostnou tvrdostí, se kterou pomohl potlačit boxerské povstání v Číně roku 1900 a rozdrtit odpor proti okupaci Německé východní Afriky (dnešní Rwandy, Burundi a Tanzanie).

Von Trotha o cíli své mise napsal: „Myslím, že tenhle národ [Hererové] by měl být jako celek vyhlazen”⁴. Při jiné příležitosti řekl: “Svou politiku chci prosazovat pomocí násilí, přísnosti i zastrašování, a třeba i zvěrstev. Zničím africké kmeny záplavou krve a peněz. Jedině z podobných čistek může vzejít něco nového, cosi, co přetrvá.”⁵

To, že němečtí osadníci i vysocí důstojníci jako generál von Trotha zastávali názor, že jsou “nadřazenou rasou” a že je třeba “čistkami odstranit ty nejslabší, aby přežili ti nejschopnější”, nás sotva může překvapit. Darwinova kniha O původu druhů s podtitulem Přežití zvýhodněných ras v boji o život cestou přírodního výběru byla přeložena do němčiny roku 1875 a jeho evoluční teorie po dlouhá léta horlivě propagovaly mezi všemi Němci populární knihy a pompézní reklama Ernsta Haeckela⁶. Německý národ se také dlouho učil ateizmu podle Nietzschova výroku o tom, že “Bůh je mrtev”⁷.

Tohle byl také důsledek darwinovského myšlení. Nietzsche byl přesvědčen, že darwinovská evoluce vyprodukuje nakonec tvora označovaného jako Übermensch, „supermana, jehož vzdálenost od obyčejného člověka bude větší než vzdálenost mezi člověkem a lidoopem“.⁸ Poté vnutí tahle „superrasa“ svou vůli slabým a bezcenným.

O několik desetiletí později hlásal Hitler tytéž názory o darwinovské nadřazenosti, aby ospravedlnil fakt, že si podmaní „méně zdatné“ evropské národy⁹.

Ve světle tohoto postoje rasové nadřazenosti bude zajímavé, srovnáme-li dva patrně nejslavnější dokumenty o válce proti Hererům, které se zachovaly. Ve svém ostudném vyhlazovacím rozkazu (Vernichtungsbefehl) konstatoval von Trotha: „Každého Herera, ať už se zbraní či bez ní, ať už s dobytkem či bez něho, zastřelíme. Nebudu tolerovat ani ženy a děti, zaženu je zpět na jejich kmenová území anebo je postřílíme.“¹⁰

Odpověď těch „méně zdatných“ lidí

Naproti tomu v dopisu svému národu vyzývá náčelník Hererů Samuel Maharero krátce po vypuknutí války¹¹, aby neubližoval Angličanům, Búrům, misionářům ani lidem jiných domorodých kmenů¹². Dějiny ukázaly, že oba příkazy byly do puntíku splněny.

V rozhodné bitvě u Hamakari blízko Waterbergu 11. srpna 1904 obklíčily von Trothovy oddíly Herery ze tří stran a brutálně je zmasakrovaly. Jako cynickou léčku nechal von Trotha volnou pouze cestu do oblasti Omaheke v poušti Kalahari. Záměrem bylo nechat ty, kdo unikli německým kulkám, zemřít žízní. Zbytky vody v korytech vysýchajících řek v okruhu 240 km kolem poušti byly buď hlídány nebo otráveny, a ti Hererové, kteří se v touze po vodě doplazili z oblasti Omaheke jinam, byli zabíjeni bodáky. Takže Hererům nezbývalo „než přecházet poušť do Botswany [tehdy nazývané Bečuánsko], což znamenalo vyčerpat se a zemřít. Takhle tedy zahynula většina Hererů.“¹³

Díky tlaku misionářů a rostoucímu nedostatku pracovní síly v kolonii zastavil nakonec Berlín von Trothovu vyhlazovací kampaň a zbytek Hererů skončil v koncentračních táborech. „V důsledku otrocké práce, vyčerpání, hladu i nemocí jako byl tyfus a neštovice umírali v těchto táborech další muži kmene Hererů. Ženy ze zmíněného kmene pak byly využívány jako sexuální otrokyně.“¹⁴

Výsledkem téhle politiky bylo, že od roku 1904 do roku 1908 se populace Hererů „zmenšila z 80 000 lidí na 15 000 hladovějících uprchlíků.“¹⁵

Po válce museli všichni Hererové starší sedmi let nosit kolem krku kovovou destičku s číslem vyjadřující, že jde o dostupnou pracovní sílu. Tahle povinnost neblaze předznamenala pozdější židovskou hvězdu, pomocí níž Hitler podobně zotročil ty, které považoval za příslušníky nižších ras.

Genocida a „nečisté rasy“

Genocida Hererů, holocaust o 40 let později a genocida ve Rwandě v 90. letech 20. století se v základních rysech neliší¹⁶.

1. Francis Galon, synovec Charlese Darwina s antikřesťanskými názory, navštívil jihozápadní Afriku počátkem 50. let 20. století. Následně začal rozvíjet teorii eugeniky – tímto slovem ji poprvé označil roku 1883. Tahle pseudověda se snažila ospravedlnit názory o nadřazenosti některých ras, které později hrály tak významnou úlohu v osudech lidí z kmene Herero.

2. Inspekce hererských koncentračních táborů prováděl doktor Eugen Fischer. A právě tam uskutečnil své první „lékařské“ pokusy s rasou, v oblasti genetiky a eugeniky; používal přitom jako zkušební králíky jak čistokrevné Herery tak mulaty – potomky hererských žen a německých mužů. Za jeho dohledu byla posílána do Německa k pitvám zachovaná těla a uťaté hlavy oběšených Hererů.⁴

   Fischer pokračoval ve své kariéře jako ředitel Institutu císaře Viléma pro antropologii, lidskou dědičnost a eugeniku. Jako spoluautor se podílel na knize Zásady lidské dědičnosti a rasové hygieny¹⁷, která se v Německu stala standardní učebnicí ve zmíněném oboru. Hitler ji citoval ve svém Mein Kampf [Můj boj], knize, která se stala základem pro vyhlazovací kampaň proti milionům lidí v Hitlerově snaze o „rasovou čistotu“.

   Hitler jmenoval roku 1933 Fischera rektorem berlínské univerzity; Fischer tam přednášel medicínu nacistickým lékařům. Občas je Fischer označován za otce moderní genetiky. Jedním z jeho prominentních žáků byl Josef Mengele, takzvaný „anděl smrti“, který pokračoval v krutých pokusech svého učitele, tentokrát na židovských dětech, a řídil provoz plynových komor v Osvětimi.

3. Ve své knize Když se z obětí stanou vrazi: kolonializmus, nativizmus a genocida ve Rwandě píše profesor Mahmud Mamdani: „Existuje společný rys, který spojuje genocidu Hererů, nacistický holocaust a genocidu ve Rwandě. Tímhle rysem je dělení ras na čisté a nečisté, na jehož základě nejenže bylo možné označit nějakou skupinu za nepřítele, nýbrž také ji s klidným svědomím vyhlazovat“¹⁸.

   (O masakrech ve Rwandě informoval článek v časopisu Creation nazvaný „Evoluce vyvražďování mezi Huty a Tutsii“¹⁹. Dokumentoval, jak přesvědčili belgičtí teističtí evolucionističtí okupanti jeden z kmenů, že je nadřazený a „vyvinutější“.)

Je jasné, že takovéhle „dělení ras na čisté a nečisté“, jak o něm psal Mamdani, je založeno na víře v evoluci a myšlence, že různé rasy jsou na odlišném stupni vývoje v „boji o přežití nejschopnějšího“.

A v důsledku téhle víry došlo ve 20. století logicky k vyvraždění desítek milionů nevinných matek, otců, synů i dcer; vše pak začalo genocidou Hererů.

Zavrhneme-li totiž poselství stvoření/evangelií o tom, že jsme všichni blízce příbuznými potomky Adama a že potřebujeme Spasitele, pak zlo, které následuje, nemá zřejmě hranic. Uzdravení z tohoto stavu je jedinou možností.