Also Available in:

Jediná Doba ledová – po Potopě

Napsal
Přeložil Jakob Haver (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 41(4):44–47, Říjen 2019

Od roku 1837, kdy Louis Agassiz (1801–1873) poprvé předložil důkazy o Době ledové, byli světští vědci v rozpacích. Proč začala? Co způsobilo, že skončila? Kreacionističtí vědci si v průběhu let uvědomili, že Dobu ledovou způsobily neobvyklé podmínky na Zemi, vytvořené globální Potopou, popsanou v Genesis. A tak vyvinuli silný model, který odpovídá na příslušné související otázky.1 Tabulka 1 uvádí tři požadavky, které musí být splněny před tím, než může být spuštěna Doba ledová. Tyto podmínky bezprostředně po celosvětové Potopě existovaly.

reflection-volcanic-dust
Obrázek 1. Odraz části slunečního světla zpět do vesmíru od stratosférických částic. Popel se usadí v řádu týdnů až měsíců, ale malé aerosoly zůstávají roky.

Spouštěčem byly sopky a dopady meteoritů

requirement-ice-age
Tabulka 1. Tři hlavní požadavky na dobu ledovou.

Chladnější léta byla způsobena hojnou sopečnou činností a dopady meteoritů během Potopy, což zaplavilo stratosféru velmi malými částicemi, které odrážely část slunečního světla zpět do vesmíru (obrázek 1). Tento vulkanismus zanechal stopy v geologickém záznamu. Sekulární vědci odhadli účinek malých částic vysoko ve stratosféře studiem jednoho dopadu v jižním Mexiku. Zjistili, že tím došlo k ochlazení globální průměrné teploty o více než 27 °C po dobu asi 30 let,2,3 a to šlo pouze o jeden velký dopad. Celkové důsledky vulkanismu během Potopy mohly nastartovat Dobu ledovou bezprostředně po Potopě, zejména v citlivých oblastech, jako je střední Kanada, a také na velkých pohořích střední a vysoké zeměpisné šířky. S rostoucím množstvím sněhu se také rozšiřovala zeměpisná oblast pokrytá ledem. Ledový pokryv se nemusel fyzicky stěhovat z vyšších zeměpisných šířek.

Ochlazení prodlužovala trvající vulkanická činnost

Mount-Rainier
Obrázek 2. Stratovulkán Mount Rainier, Washington, USA, 4 392 m nad hladinou moře, který pravděpodobně vznikl po Potopě.

Postupem času by tyto malé sopečné částice ze stratosféry pomalu zmizely. Avšak rozsáhlá vulkanická činnost po Potopě je stále doplňovala, což umožnilo chladným létům přetrvávat po mnoho let. Odborník na Dobu ledovou J. K. Charlesworth píše: „… známky sopečné činnosti v pleistocénu [v Době ledové] a pohyby zemského povrchu jsou viditelné ve všech částech světa.“4

Částečně o Době ledové svědčí Grónská ledovcová jádra, která vykazují 1927 sopečných událostí zaznamenaných v ledovém příkrovu.5 Na Zemi se vyskytuje na 700 stratovulkánů (obrázek 2), a většinou tyto kužely představují sopečnou činnost až po Potopě.

Údaje z erupcí za posledních 2 000 let ukazují, že jediná erupce může způsobit globální a/nebo regionální ochlazení o přibližně 0,5 až 2,5 °C po dobu několika let. Přitom některé erupce během Doby ledové po Potopě byly mnohem větší než jakékoliv erupce v historii vůbec. Panuje přesvědčení, že gigantická erupce supervulkánu Toba na Sumatře ochladila celosvětové klima o 3,5 °C po dobu 9 až 10 let,6 a některé odhady mluví o mnohem vyšších číslech.

V důsledku těchto erupcí se Země ochladila mnohem rychleji než oceány, zejména snížením průměrné teploty v letních obdobích. Oceány ztrácely své teplo hlavně odpařováním. Tato tepelná ztráta probíhala mnohem pomaleji než ta v atmosféře. Chladná Země a teplé oceány vytvářely ideální podmínky pro rychlý vzestup Doby ledové.

Vlhkost zajišťovaly teplé oceány

Teplé oceány poskytovaly hojnou vlhkost nezbytnou pro Dobu ledovou. Odpařování je úzce spojeno s teplotou povrchu moře. Po globální Potopě byly teploty oceánu mnohem vyšší, než jsou dnes, hlavně kvůli mohutné sopečné činnosti během Potopy, kdy „vytryskly všechny prameny veliké propasti“ (První Mojžíšova 7:11). To je v souladu s mnohem více zahřátou podzemní vodou a stejně tak s obrovským prouděním sopečné lávy do oceánu, jak je vidět v geologickém záznamu.

Největší zahřátí ve srovnání s dnešními oceány bylo patrné ve středních a vysokých zeměpisných šířkách. Arktický oceán byl teplý a bez ledu se silným odpařováním, což způsobilo hojné srážky. Sněhová bouře jedna za druhou valila na krajinu kvanta sněhu, kde se nakonec rozvinula velká ledová pokrývka. V nižších zeměpisných šířkách se během této doby vyskytovala také vyšší míra srážek v podobě silných lijáků, a to i v oblastech, které jsou nyní velmi suché.

Dokud se po Potopě neochladily oceány a neochabla vulkanická činnost, Doba ledová přetrvávala, a poté ustoupila. Doba ledová trvala zhruba 700 let, přičemž asi 500 let narůstala a 200 let opadala – pro Dobu ledovou není třeba 40 000 nebo 100 000 let.

Klíčem k tajemství je krátké časové období

Pokud jde o vulkanickou činnost, světští vědci uznávají, že velké sopky ochladí klima na několik let. Pokud by se tyto sopky z Doby ledové rozložily na desítky tisíc nebo více let, každá sopečná erupce jednotlivě by neměla na dlouhodobé ochlazení téměř žádný vliv. Avšak pokud zahrneme všechny tyto sopečné erupce do několika stovek let, vulkanická činnost poskytne pro Dobu ledovou mocný chladicí mechanismus. Krátké časové období, jak ho stanovuje Bible, není vedlejší otázkou, ale klíčem k vyřešení toho, co je pro světské vědce za posledních 200 let tajemstvím – a to je případ jen jedné Doby ledové.7

Zimy teplejší než dnes

water-vapour
Obrázek 3. Graf kapacity vodních par při nasycení (100% relativní vlhkost) versus teplota. Všimněte si 60% poklesu kapacity při chladných teplotách od +10 °C do –2 °C.

Kreacionistická Doba ledová po Potopě se velmi liší od Doby ledové představované světskými vědci. Ti předpokládají velmi chladné a suché zimy, ale podle biblickém modelu byly zimy mnohem teplejší a vlhčí než dnes, zejména během rané a střední části Doby ledové. Toto teplo pocházelo ze dvou procesů specifických pro klimatické účinky Potopy. Prvním z nich je ohřev oceánského vzduchu od teplejšího oceánu. Tento teplejší vzduch vytvářel proudění teplého vzduchu na pevnině, zejména na západě Severní Ameriky a západní Evropě. Dnešní proudění vzduchu na pevnině je důvodem, proč je v zimě západní Washington v USA mnohem teplejší, než je vnitrozemí Spojených států stejné šířky. V důsledku tohoto proudění vzduchu na pevnině došlo k opoždění Doby ledové na západě Severní Ameriky a západní Evropě, s výjimkou vysokých pohoří.

Za druhé, když vodní pára kondenzuje a sráží se, uvolňuje do atmosféry hodně tepla. To mohlo být obzvláště výrazné při bouřích, které byly nejsilnější v zimě ve středních a vysokých zeměpisných šířkách. Toto zimní teplo se rozšířilo po celé zemi. Teplejší, vlhčí zimy produkovaly mnohem více deště a sněhu, protože čím více je vzduch teplejší, tím více vlhkosti dokáže udržet (obrázek 3).

Řešení tajemství Doby ledové

Unikátní biblický model Doby ledové řeší jinak nedostupná tajemství vědy o Zemi, se kterými se sekulární vědci potýkají více než 200 let. Potopa v Genesis vysvětluje, proč Doba ledová začala, proč skončila a že trvala jen stovky let, ne stovky tisíc. Tento model Doby ledové řeší i další záhady, jako je život a smrt srstnatého mamuta na Sibiři, na Aljašce a kanadském území Yukon; hromadné vymírání zvířat na konci Doby ledové; smíchání zvířat a rostlin teplého a chladného podnebí; a také proč měly dnešní vyschlé oblasti (např. Sahara, Střední Austrálie) kdysi dostatek závlahy. Tímto se budeme zabývat v pozdějších článcích.

Mammoth

A co ty ostatní Doby ledové?

Sekulární vědci tvrdí, že první Doba ledová začala před více než dvěma miliardami let a předpokládají, že celkem existovalo pět hlavních období Dob ledových (viz tabulka). Předpokládá se, že každá z nich trvala od několika milionů až po stovky milionů let. Poslední hlavní období Doby ledové se nazývá pleistocén a je v současné době rozděleno do 50 zalednění různé intenzity, a říká se o nich, že za posledních 2,6 milionu let se vracela každých 40 000 nebo 100 000 let.1 Tyto četné glaciální/interglaciální cykly (glaciály=tvorba spraše, interglaciály=tvorba půd, pozn. překl.) jsou odvozeny z astronomické či Milankovičovy teorie Dob ledových. Kreacionističtí vědci všeobecně zastávají názor, že tato teorie není schopna vysvětlit ani jednu Dobu ledovou. Nicméně souhlasí se světskými vědci v tom, že poslední Doba ledová v pleistocénu je skutečná.2 Těch 49 předchozích „Dob ledových“, o nichž kreacionističtí vědci tvrdí že se nestaly, je založeno hlavně na spekulativních interpretacích oscilací určitých proměnných v jádrech hlubokomořských sedimentů.

Ne starověké „Doby ledové“, ale obrovské sesuvy půdy během Potopy

Sekularisté odvozují čtyři údajně nejstarší periody Dob ledových (tedy „starověké Doby ledové“, aby je odlišili od té nedávné Doby ledové, která nastala po Noemově Potopě) od charakteru sedimentárních hornin podobných těm v zaledněných oblastech. Problémem však je, že tyto charakteristické znaky nejsou způsobeny vždy ledovci. Další velkou trhlinou v této „ledovcové“ interpretaci je to, že horniny se nacházejí poblíž rovníku a více se tvořily katastroficky pod hladinou moře. Tudíž sekulární vědci jsou nuceni předpokládat, že Země byla alespoň dvakrát totálně zaledněná! Tato hypotéza takzvané „Země jako sněhová koule“4 je vědecky nepravděpodobná, protože by bylo téměř nemožné, aby led a sníh roztál, neboť by odrážel sluneční světlo zpět do vesmíru. Jiné, více logické vysvětlení je, že tyto charakteristické znaky jsou důsledkem rozsáhlých podmořských sesuvů půdy, které musely být během Potopy běžné.5,6

Geologické období Přibl. sekulární časové rozmezí Přibl. časové rozpětí stvoření
Pleistocén Před 10 000 až 2,6 miliony let Před 4 500 až 3 800 lety
Pozdní paleozoik Před 256 až 338 miliony let To se nestalo
Pozdní ordovik Před 429 až 445 miliony let To se nestalo
Pozdní prekambrium Před 520 až 950 miliony let To se nestalo
Střední prekambrium Před 2,2 až 2,4 miliardami let To se nestalo

Tabulka: Pět hlavních období Doby ledové podle uniformitariánského vzoru („pomalu a postupně“) a jejich přiřazená časová rozpětí,3 ve srovnání s postojem stvoření.

Odkazy

  1. Walker, M. and Lowe, J., Quaternary science 2007: a 50-year retrospective, Journal of the Geological Society London 164:1,073–1,092, 2007.
  2. Oard, M.J., What caused the Ice Age? Creation 36(3):52–55, 2014; creation.com/ice-age-number.
  3. Crowell, J.C., Pre-Mesozoic ice ages: their bearing on understanding the climate system, Geological Society of America Memoir 192, Boulder, CO, 1999.
  4. Oard, M.J., ‘Snowball earth’—a problem for the supposed origin of multicelullar animals, J. Creation 16(1):6–9, 2002. creation.com/images/pdfs/tj/j16_1/j16_1_06-09.pdf.
  5. Oard, M.J., Otázka starověkých dob ledových zodpovězenaCreation 38(1):38–40, 2016; creation.com/otazka-starovekych-dob-ledovych-zodpovezena.
  6. Oard, M.J., Ancient Ice Ages or Gigantic Submarine Landslides? Creation Research Society Books, Chino Valley, AZ, 1997.

Odkazy a poznámky

  1. Oard, M.J., Frozen in Time: Woolly Mammoths, the Ice Age, and the Biblical Key to Their Secrets, Master Books, Green Forest, AR, 2004. Zpět k textu.
  2. Brugger, J., Feulner, G., and Petri, S., Baby, its cold outside: climate model simulations of the effects of the asteroid impact at the end of the Cretaceous, Geophysical Research Letters 44:419–427, 2017. Zpět k textu.
  3. Artemieva, N., Morgan, J., and Expedition 364 Scientific Party, Quantifying the release of climate-active gases by large meteorite impacts with a case study of Chicxulub, Geophysical Research Letters 44(20):10180–10188, 2017. Zpět k textu.
  4. Charlesworth, J.K., The Quaternary Era, Edward Arnold, London, UK, p. 601, 1957. Zpět k textu.
  5. Abbott, P.M. and Davies, S.M., Volcanism and the Greenland ice-cores: the tephra record, Earth-Science Reviews 115:173–191, 2012. Zpět k textu.
  6. Timmreck, C., Graf, H.-F., Lorenz, S.J., Niemeier, U., Zanchettin, D., Matei, D., Jungclaus, J.H., and Crowley, T.J., Aerosol size confines climate response to volcanic super-eruptions, Geophysical Research Letters 37(L24705), 1–5, 2010. Zpět k textu.
  7. Oard, M.J., The Deep Time Deception: Examining the Alleged Millions of Years, Creation Book Publishers, Powder Springs, GA, 2019. Zpět k textu.

Související média