Metody radioaktivního datování

Měření, která vykazují protichůdné výsledky, vyprávějí stále stejný příběh

Napsal Tas Walker
Přeložil Jakob Haver (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 32(4):30–31, Říjen 2010

Říká se nám, že pokud jde o měření stáří různých věcí, existuje tucet rozdílných metod radioaktivního datování a že všechny dávají stejnou odpověď. Opravdu?

Fosilní dřevo z lomu poblíž města Banbury v Anglii, asi 130 km severozápadně od Londýna, bylo datováno metodou radioaktivního uhlíku ¹⁴C.¹ Vypočítané stáří se pohybovalo v rozmezí od 20 700 do 28 800 let. Nicméně vápenec, ve kterém bylo dřevo nalezeno, pocházel z období jury, tedy stáří 183 milionů let. Je zjevné, že datovací metody si odporují.

U diamantů analyzovaných z dolů v Jižní Africe a Botswaně, a také u naplaveninových ložisek v Guineji v západní Africe byl nalezen měřitelný uhlík 14 – a to v množství více než desetinásobku detekčního limitu laboratorního vybavení.² Průměrné „stáří“ vzorků bylo vypočteno na 55 700 let. Jenže stáří hornin, obsahujících diamanty, bylo stanoveno v rozmezí od 1 000 do 3 000 milionů let. Datovací metody jsou zde opět v rozporu.

Vzorky hornin z lávové kupole v kráteru Mount St Helens, USA, byly datovány pomocí metody draslík-argon. Vzorky z celé horniny daly stáří 350 000 let.³ Když byly ze vzorku horniny extrahovány některé z amfibolových minerálů a analyzovány odděleně, jejich stáří bylo více než dvojnásobné, až 900 000 let. Dva vzorky jiného minerálu, pyroxenu, vykázaly stáří 1 700 000 a 2 800 000 let. Takže které stáří je správné? Ve skutečnosti žádné. Lávová kupole vytvořená po explozi Mount St Helens v roce 1980 a dané vzorky byly staré jen 10 let. Zde si výsledky datovacích metod odporují mnohem více.

Kreacionističtí vědci odhalili desítky takových anomálií a protikladů, jako jsou tyto. Je s podivem, že geology hlavního proudu tyto rozporné výsledky neznepokojují. Oni vážně věří, že svět je miliardy let starý, a protichůdné výsledky nemohou jejich víru zpochybnit. V jejich myslích jsou tyto konflikty drobnou záhadou, která bude vyřešena tvůrčím myšlením a dalším výzkumem.

Gunter Faure ve své známé učebnici izotopové geologie vysvětluje různé metody radioaktivního datování, včetně tzv. izochronní metody. Jestliže se do grafu přenesou výsledky několika vzorků hornin a vytvoří se přímka, může vědec vypočítat stáří vzorků. Faure však své čtenáře varuje, aby toto vypočítané stáří nepovažovali za nezpochybnitelné.

Uvádí příklad sopečné lávy na pomezí hranic Ugandy, Zaire a Rwandy ve východní Africe. O této lávě se ví, že je z historického pohledu času relativně mladá,⁴ přesto však přímé datování izochronu metodou rubidium-stroncium poskytlo stáří 773 milionů let. A trápí to snad nějak tyto vědce? Ne. Tato metoda se těší jejich naprosté důvěře. Klíčem je způsob interpretace výsledků v jejich myslích. Faure říká, že v tomto případě bychom měli interpretovat přímku ne jako linii izochronu, ale jako „směsici linií“. Jak tedy určíme rozdíl? To nelze. Pokud je to směsice linií, pak jediné, co můžeme poznat je to, zda je vypočítané stáří špatné – a jediný způsob jak lze „poznat“ správné či nesprávné stáři je mít již stáří dané předem, totiž takové, jaké by na základě víry mělo být.

V dalším příkladu Okudaira a tým měřili izochronní stáří horniny zvané amfibolit, jejíž vzorky pocházejí z jihovýchodní Indie. Metodou rubidium-stroncium obdrželi stáří 481 milionů let, ale u datování pomocí samaria-neodymu bylo stáří téměř dvojnásobné, až 824 milionů let.⁵ Vyvolal tento nesoulad u vědců pochybnosti o datovacích metodách? Naprosto ne. Tento rozpor odstranili vhodnou „interpretací“ výsledků. Uvedli, že vyšší stáří je věk, ve kterém horniny prošly procesem metamorfizmu, zatímco nižší stáří bylo to, kdy horniny byly později zahřáté. Jak to zjistili? Je zřejmé, že na získaných číslech vůbec nezáleží, protože kdykoli po získání výsledků lze vymyslet přijatelný příběh.

Jiný příklad se týká plutonu ze sopečné oblasti v jižní Indii.⁶ Za použití metody olovo-olovo vzorek poskytl stáří celé horniny 508 milionů let. Použitím metody draslík-argon bylo určeno stáří vzorků slídy na 450 milionů let. Zirkony, u nichž se používá metoda uran-olovo ukázaly stáří 572 milionů let. Tři různé vzorky; tři různé metody; tři různé výsledky. Vzbudilo to snad u vědců pochybnosti o metodách radioaktivního datování? Nikoli. Jen opět použili příslušnou kreativní interpretaci. Různé stáří vysvětlili tím, že obrovský pluton se v průběhu milionů let pomalu ochlazoval a tím tedy různé minerály byly ovlivněny rozdílnými způsoby. Místo problému se tu rozpor stává novým objevem.

Rozporné výsledky radioaktivního datování jsou hlášeny po celou dobu, ale z nich samotných nelze zjistit, co znamenají. Takže geologové zkoumají, jak ostatní horniny v oblasti interpretovali jiní geologové, aby zjistili, jaká data mají očekávat. Poté vymyslí příběh, kterým vyloží čísla jako součást geologické historie oblasti. Kreacionističtí geologové vycházejí z toho, že skutečnou historii Země zaznamenává Bible, a tudíž horniny nejsou starší než 6 000 let. Považujeme tedy interpretaci výsledků radioaktivního datování v rámci biblického scénáře za vědecky platné, neboť Bible je spolehlivá a historicky ověřitelná.⁷