Překvapivý „belval“

DNA odhaluje křížence mezi běluhou a narvalem

Napsal Philip Robinson
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 41(4):19, Říjen 2019

V Grónsku na konci 80. let minulého století byly inuitskými lovci chyceny tři neobvykle vypadající velryby – byly úplně jiné, než které Inuité vůbec kdy viděli. Všechny měly šedivou barvu, ploutve jako běluhy severní a ocas jako mají narvali.

Zachovala se jedna z jejich lebek; nyní byla na základě studie DNA identifikována jako kříženec první generace mezi samcem běluhy a samicí narvala – tedy „belval“.¹ (Některé články uvádějí „narluha“, ale obvykle se uvádí na prvním místě „znak“ samčího rodiče.) Evoluční bioložka Eline Lorenzenová to nazvala „prvním a jediným důkazem na světě, že se tyto dva druhy arktických velryb mohou křížit“.²

Výrazně bílá běluha (Delphinapterus leucas) a tmavě šedý skvrnitý narval (Monodon monoceros) jsou jedinými žijícími zástupci čeledi velryb Monodontidae. Ačkoli mají podobnou délku 4–5,5 m (13–18 stop) a obývají stejnou oblast, jsou dostatečně rozdílné, aby mohly být umístěny do dvou různých rodů (genera = množné číslo rodu genus).

Běluha může mít až 40 zubů, zatímco narval nemá žádné, kromě neobvyklého levého špičáku horní čelisti (většinou pouze u samců). Tento zvětšený zub proniká skrze horní pysk. Vypadá jako spirálovitý „kel“ dorůstající délky až 2,5 m (8 stop); tyto kly byly kdysi prodávány jako „rohy jednorožců“. Ve výjimečných případech také vyraší odpovídající pravý zub a vytvoří druhý kel. Předpokládá se, že kly se tvoří v důsledku degenerativní mutace.³

Zuby u hybridního potomka však byly zcela neobvyklé; mnohé „trčely vodorovně a některé měly dokonce spirály, které se otáčely stejným směrem jako kel u narvala“.⁴

Křížení

Evolucionisté věří, že větve rodů běluhy a narvala se rozdělily asi před 5 miliony let (MYA) a že „genový tok mezi běluhami a narvaly přestal mezi 1,25 až 1,65 MYA“.¹ Tj. předpokládá se, že tyto dva rody se vyvíjejí nezávisle na sobě už více než několik milionů let.

Když tedy byla tato překvapivá (evolucionistická) zjištění předložena konferenci v Connecticutu, Lorenzenová řekla: „Když jsme uvedli, že jde o hybrid první generace, byli všichni tak překvapení, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem.“⁵ V takovém případě by je však tyto miliony let mutací měly učinit vzájemně neplodnými; koneckonců, vždyť evolucionisté tvrdí, že ve stejné době se takto rozdělili lidé a šimpanzi. Nicméně pro biblické kreacionisty to žádným překvapením není, protože si uvědomují, že k rozdělení čeledi Monodontidae došlo teprve před několika tisíci lety.

Stvořené druhy daly vzniknout mnoha odrůdám

Bibličtí kreacionisté před i po Darwinovi také uznávali, že stvořený druh (baramin) dal vzniknout různým „odrůdám“ a často dokonce i různým „rodům“. Protože se běluhy a narvali mohou křížit, musí už ze své podstaty pocházet ze stejného stvořeného druhu (třeba druhu Monodontidae), stvořeného v 5. den Stvořitelského týdne, tedy přibližně před 6 000 lety. (Poznamenáváme, že tvorové, kteří se nemohou vzájemně křížit, nemusí nutně pocházet z odlišných druhů; dokonce i některé lidské páry jsou z různých důvodů neplodné.)

Nové odrůdy, druhy a rody často vzešly z potomků původních druhů podle Genesis – aniž by se do toho jakkoli musela zapojovat „evoluce“. Například lvi, tygři, jaguáři, šavlozubé kočky, domácí kočky atd. pocházejí ze stejného „druhu kočkovitých“. To je také důvod, proč se např. lvi a tygři mohou stále křížit a plodit ligery a tygony.⁶

Tato rozmanitost nevznikla nějakým přidáním nových, významných informací DNA, ale naopak díky jejich ztrátě. V té původní populaci byly prakticky všechny potřebné informace. Jak v průběhu let vzniká více druhů a „větví se“, každý z nich má stále menší a menší potenciál se dále měnit. Takový proces nikdy nemůže přeměnit jeden druh na úplně jiný druh, navzdory působivě vypadajícímu množství dosažené rozmanitosti. To je i důvod, proč již není možné v případě jakýchkoli moderních plemen domácích koček chovat kočky o velikosti tygrů.