Explore
Also Available in:
Refuting Evolution

Obsah knihy

Předmluva & Úvod

Kapitola 1
Fakta & Předsudky
Viz Studijní průvodce, Lekce 1

Kapitola 2
Variabilita a přírodní výběr versus evoluce
Viz Studijní průvodce, Lekce 2

Kapitola 3
Mezičlánky chybí
Viz Studijní průvodce, Lekce 3

Kapitola 4
Evoluce ptáků?
Viz Studijní průvodce, Lekce 4

Kapitola 5
Evoluce velryb?
Viz Studijní průvodce, Lekce 5

Kapitola 6
Lidé: obraz Boží nebo vyspělých opic?
Viz Studijní průvodce, Lekce 6

Kapitola 7
Astronomie
Viz Studijní průvodce, Lekce 7

Kapitola 8
Jak je stará Země?
Viz Studijní průvodce, Lekce 8

Kapitola 9
Je design oprávněným vysvětlením?
Viz Studijní průvodce, Lekce 9

Kapitola 10
Závěr

Vyvrácení evoluce — kapitola 7

Příručka pro studenty, rodiče a učitele, kteří čelí aktuálním argumentům evoluce

Napsal , Ph.D., F.M.
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Astronomie

Poprvé publikováno v knize Vyvrácení evoluce, Kapitola 7

Může být překvapivé vidět v knize o evoluci tolik materiálu o astronomii. Evoluce však není jen o tvorech podobných opicím, které se promění v člověka. Evoluce je filozofie, která se snaží vysvětlit všechno bez Boha. Musí tedy být uplatněna i na původ vesmíru a sluneční soustavy. Proto kniha Učení o evoluci a podstatě vědy vkládá převládající evoluční názor i do astronomického počátku. Učení o evoluci také doufá, že umlčí protivníky evoluce zavádějícím přirovnáním opozice k heliocentrismu (slunce je středem sluneční soustavy). Tato kapitola kriticky rozebírá typické evoluční představy o vesmíru a sluneční soustavě, a pojednává také o sporech ohledně Galilea.

Teorie velkého třesku

Učení o evoluci na straně 52 uvádí:

Původ vesmíru zůstává jedním z největších otazníků vědy. Teorie velkého třesku staví jeho vznik před 10 až 20 miliardami let, kdy vesmír začal v horkém hustém stavu; od té doby se podle této teorie vesmír stále rozpíná.

V raných dějinách vesmíru se hmota, především lehké atomy vodíku a hélia, shlukovala gravitační přitažlivostí a vytvořila nespočet bilionů hvězd. Miliardy galaxií, z nichž každá je gravitačně vázána shlukem miliard hvězd, nyní tvoří většinu viditelné hmoty ve vesmíru.

Hvězdy produkují energii z jaderných reakcí, zejména fúzí vodíku za vzniku helia. Tyto a další procesy vedly ke vzniku dalších prvků.

Nejprve bychom si měli všimnout, že autoři i ze svého pohledu připouštějí počátek vesmíru. Ve spojení s principem kauzality, tj. „vše, co má počátek, má i svou příčinu“, to logicky znamená, že vesmír měl svou příčinu.1

Teorii velkého třesku podporuje i mnoho křesťanů, protože zahrnuje počátek vesmíru. Nicméně ostatní křesťané velký třesk na základě biblického učení odmítají.

Velký třesk učí, že Slunce a mnoho dalších hvězd vzniklo dříve než Země, zatímco Genesis učí, že byly stvořeny čtvrtého dne, tedy až po Zemi, a to jen před asi 6 000 lety, nikoli před 10–20 miliardami let. Velký třesk s sebou také nese ještě před Adamovým hříchem miliony let umírání, nemocí a bolesti, což je v rozporu s jasným učením Písma, a tudíž nepřijatelné pro biblické křesťany. Jak je uvedeno dále, teorie velkého třesku má také celou řadu vědeckých problémů, a odmítají ji i někteří sekulární astronomové.

Vědecké problémy

Ačkoli výše uvedený citát z Učení o evoluci uvádí přechod od velkého třesku k formování galaxií a hvězd celkem jednoduše, není to tak snadné. Dr James Trefil, profesor fyziky na George Mason University ve Virginii, sice přijímá model velkého třesku, ale uznává, že má zásadní problémy:

Galaxie by ve vesmíru neměly vůbec existovat, a pokud ano, tak by neměly být seskupeny dohromady tak, jak jsou nyní.

A dále pokračuje:

Problém vysvětlení existence galaxií se v kosmologii ukázal jako jeden z nejsvízelnějších. Podle všech známých pravidel by tam zkrátka neměly být, a přesto tam jsou. Jen sotva lze vyjádřit hloubku frustrace, kterou tato prostá pravda mezi vědci vyvolává.2

Také Dr. John Rankin, kosmolog-kreacionista, ve své diplomové práci Ph.D. matematicky znázornil, že galaxie se nemohly po velkém třesku utvářet.3

Stejně tak i tvorba hvězd po domnělém velkém třesku je obrovským problémem. Na to poukazuje astronom-kreacionista Dr. Danny Faulkner:

Hvězdy údajně kondenzovaly z obrovských mračen plynu, a přitom se již dlouho vědělo, že mračna se spontánně do sebe nehroutí a netvoří hvězdy – aby se tak stalo, potřebují k tomu nějaký spouštěč. Bylo předloženo mnoho návrhů, jak tento proces zahájit, a téměř všechny takové spuštění vyžadují [např. rázovou vlnou od explodující hvězdy, která způsobí kompresi mračna plynu poblíž]. Toto je starý problém typu „co bylo dřív – kuře nebo vejce“; především ale nemůže popsat původ hvězd.4

Jiným problémem je nutné ochlazení mračna plynu, aby došlo ke zhroucení. K tomu je potřeba, aby molekuly vyzářily teplo do prostoru. Ale jak Učení o evoluci uvádí v citaci výše, velký třesk by měl produkovat hlavně vodík a hélium, což nejsou prvky vhodné pro vytváření jiných molekul než H2, které by byly rychle zničeny vlivem ultrafialového záření, a navíc zpravidla potřebují pro svou tvorbu prachová zrna – a ta zase požadují těžší prvky. Jenže těžší prvky podle teorie vyžadují již existující hvězdy. A tato nutnost, aby hvězdy produkovaly hvězdy, tu opět nastoluje problém typu „kuře nebo vejce“.

Abraham Loeb z Harvard Centra pro astrofyziku říká: „Pravda je taková, že nechápeme proces formování hvězd ani na té základní úrovni.“5

Předpoklady

Velký třesk je ve skutečnosti založen na nevědeckém předpokladu, který se nazývá kosmologický princip. Ten říká, že pozorovatelem viděný obraz vesmíru nezávisí ani na směru, kterým se dívá, ani na místě, odkud se dívá. To znamená, že Země není ničím výjimečná. Nicméně k velkému třesku existují alternativy, které tento předpoklad odmítají. Jedna z takových alternativ byla navržena v knize Starlight and Time6 od Dr. Russella Humphreyse, fyzika působícího v Sandia National Laboratories v Albuquerque v Novém Mexiku. Ten rozvinul novou kosmologii, která využívá stejný teoretický základ jako všechny moderní kosmologie zahrnující velký třesk – totiž Einsteinovu teorii obecné relativity.

Toto vedlo ke kosmologii, umožňující vznik vesmíru v biblickém časovém rámci, a také dolet světla na Zemi od hvězd vzdálených miliardy světelných let. Toto je přijatelné a funkční řešení nejčastěji uváděného problému ze strany skeptiků, protože obecná relativita ukazuje, že čas se v různých referenčních rámcích s různými gravitačními poli liší. Vesmír tedy mohl být stvořen v referenčním rámci Země za šest obvyklých dní, přičemž světlo mělo v mimozemském referenčním rámci dostatek času na dolet. Nicméně i když se tento model jeví jako velmi dobrý, neměli bychom být ani zde příliš neústupní, stejně jako u všech ostatních vědeckých teorií.

Sluneční soustava

Učení o evoluci na straně 52 uvádí:

Slunce, Země a zbytek sluneční soustavy vznikly z mlhovinového mračna prachu a plynu před 4,5 miliardami let.

Jako obvykle, autoři knihy jsou o událostech proběhlých v minulosti pevně přesvědčeni, ačkoli u toho nebyli. Jenže tato nebulární (mlhovinová) hypotéza má mnoho problémů. Jedna z autorit to shrnula takto: „Mračna jsou příliš horká, příliš magnetická a příliš rychle se otáčí.“7

Jeden zásadní problém si můžeme ukázat na krasobruslaři, který se rychle točí na ledě. Jak bruslaři přitahují paže k sobě, otáčejí se rychleji. Tento účinek je způsoben tím, co fyzici nazývají zákonem zachování momentu hybnosti. Moment hybnosti = hmotnost x rychlost x vzdálenost od těžiště a v izolované soustavě vždy zůstává konstantní. Když bruslaři přitáhnou paže, vzdálenost od středu se zmenší, takže se točí rychleji, jinak by moment hybnosti nezůstal konstantní. Při údajném formování našeho slunce z mlhoviny ve vesmíru mělo dojít ke stejnému efektu, kdy se plyny měly stáhnout ke středu, a tak mělo vzniknout Slunce. Toto by však způsobilo velmi rychlé otáčení Slunce. Jenže ve skutečnosti se naše Slunce otáčí velmi pomalu, zatímco planety se kolem Slunce pohybují velmi rychle. A opravdu, přestože Slunce představuje více než 99 procent hmotnosti celé sluneční soustavy, přesto má jen 2 procenta momentu hybnosti. Tento vzorec je v přímém rozporu s předpovídaným vzorcem pro mlhovinovou hypotézu. Evolucionisté se snažili tento problém vyřešit, ale známý expert na sluneční soustavu, Dr Stuart Ross Taylor ve své poslední knize uvedl: „Ten nejzazší původ momentu hybnosti sluneční soustavy nám zůstává dosud skrytý.“8

Dalším problémem mlhovinové hypotézy je tvorba plynných planet. Podle této teorie, když se plyn smršťoval a vznikly tak planety, mladé Slunce by mělo projít takzvanou fází T-Tauri. V této době by Slunce bylo silným zdrojem slunečního větru, mnohem intenzivnějšího než v současnosti. Tento sluneční vítr by vypudil přebytečný plyn a prach ven ze stále se formující sluneční soustavy, takže by už nezbylo dost lehkých plynů k vytvoření Jupiteru a dalších tří obřích plynných planet. Proto by zůstaly tyto čtyři plynné planety menší, než je nalézáme dnes.9

Heliocentrismus (také geokinetika)

Věda versus náboženství?

Podobně jako převážná část sekulární literatury, i Učení o evoluci popisuje spory ohledně Galilea poněkud zjednodušujícím, až dokonce zavádějícím způsobem. Rozhodně to nebyl jednoduchý případ typu věda versus církev (s. 27–30).10 Nicméně je třeba uznat, že Učení o evoluci nepodporuje onu všeobecně rozšířenou mediální kachnu ohledně údajného učení Bible o ploché Zemi a že tato víra byla ve středověku rozšířená.

Izajáš 40:22 (anglické překlady, pozn. překl.) odkazuje na „obvod Země“ nebo v italském překladu globo. V hebrejštině je použito slovo khûg (חוּג) = okrouhlost či kulatost. I kdybychom zůstali jen u překladu „obvod“, pomyslete na Neila Armstronga ve vesmíru – z jeho pohledu by obvod sférické Země vypadal vždy kruhově, ať už by se na ni díval z kteréhokoli směru.

Také proroctví Ježíše Krista o Jeho druhém příchodu v Lukášovi 17:34–36 svědčí o tom, že věděl o kulatosti Země. On prohlásil, že různí lidé na Zemi zažijí noc, ráno a poledne ve stejném čase. To je možné je tehdy, otáčí-li se kulovitá Země kolem své osy, což umožňuje Slunci svítit na různé oblasti v různých časech. Kdyby ale Kristus vnímal Zemi jako plochou, bylo by takové proroctví nemyslitelné.

Také názor, že až teprve Columbus musel vyvrátit, že Země není plochá je mýtus, který nastolil Washington Irving ve své knize The Life and Voyages of Christopher Columbus z roku 1828. Jak on sám přiznal, byla to směsice faktů a smyšlených příběhů. Historik J.B Russell jasně doložil, že téměř všichni křesťanští učenci, kteří se kdy vyjadřovali o tvaru Země, souhlasili s její kulatostí.11

Jak zaznamenali mnozí vědečtí historikové, první, kdo se postavil proti Galileovi, byla vědecká obec. Převládající „vědeckou“ moudrostí v jeho době byl aristotelsko-ptolemaiovský model. To byl těžkopádný geocentrický systém; tj. Země byla středem vesmíru a další nebeská tělesa obíhala kolem Země na velmi složitých oběžných drahách. Jak o tom psal Arthur Koestler:

Ale byla tu mocná skupina lidí, jejichž nepřátelství vůči Galileovi nemělo konce: Aristotelovci na univerzitách … Novátorství je pro akademickou průměrnost dvojnásobnou hrozbou: jednak ohrožuje jejich mysticky tajemnou autoritu a zároveň prohlubuje strach z toho, že by se celá jejich pracně vybudovaná teoretická konstrukce mohla zhroutit. A tím prokletím génia byli právě tito akademičtí zpátečníci … ti byli tou hrozbou – ne biskup Dantiscus nebo papež Pavel III – která umlčela kanovníka Koppernigka [tj. Koperníka … .

Také první vážný útok z náboženských důvodů nepřišel z kněžského prostředí, ale od laika, kterým nebyl nikdo jiný než Lodovico delle Colombe – vůdce [fanatické aristotelovské] kliky … .

Zemská podstata Měsíce, existence slunečních skvrn, to vše znamenalo opuštění aristotelovských [pohanských!] doktrín o dokonalé a neměnné povaze nebeských sfér.12

Tedy je to právě naopak – objevům Galilea byla jako první otevřená církev. Astronomové jezuitského řádu, „intelektuální špičky katolické církve“, na nich dokonce vyrostli. Pouhých 50 let poté už tuto teorii vyučovali v Číně. Hájili také Johannese Keplera, který objevil elipsovité oběžné dráhy planet kolem Slunce. Dokonce i papež Pavel V. přijal Galilea k přátelské návštěvě.

Tehdejší přední římskokatolický teolog kardinál Robert Bellarmine se vyjádřil tak, že potvrdit Galileův model jako matematicky jednodušší je „vynikajícím projevem zdravého rozumu“, když řekl:

Pokud by existoval skutečný důkaz, že středem vesmíru je Slunce, že Země je ve třetí sféře a že Slunce neobíhá kolem Země, ale naopak Země kolem Slunce, pak bychom měli postupovat s maximální obezřetností při výkladu veršů Písma, které podle všeho učí opak, a měli bychom raději říci, že jsme jim neporozuměli než vyhlásit prokazatelně falešný názor. Nemyslím si však, že nějaký takový důkaz existuje, protože mi ho dosud nikdo nepředložil.13

To dokazuje, že lidem bylo umožněno konstatovat, že heliocentrický (na slunce zaměřený) systém je lepší hypotézou než systém zaměřený na Zemi. Přední teolog byl také připraven změnit své chápání Písma, pokud by byl ten systém prokázán – tj. byl by ochoten opravit své neporozumění tomu, jak Písmo učilo Ptolemaiovský systém astronomie. Nedorozumění vzniklo v důsledku chybného chápání významu biblických pasáží, totiž že je nutné chápat je ve smyslu toho, co se autor snažil sdělit. Jak je ukázáno níže, pasáže týkající se vycházení a zapadání Slunce (například Kazatel 1:5) nebyly zamýšleny jako učení o nějakém konkrétním astronomickém modelu, třeba Ptolemaiovském. Spíše popisují události srozumitelnými, ale stále vědecky platnými pojmy, které používají i moderní lidé, takže každý čtenář pochopí, o co tu jde.

Dalším problémem bylo to, že někteří duchovní opírali Ptolemaiovský systém o verše v Žalmech. Nicméně Žalmy jsou jasně knihou poetickou, nikoli historickou jako je Genesis.14 Nikdy tedy nebyly zamýšleny jako základ pro nějaký kosmologický model. To lze ukázat analýzou kontextu Žalmu 93:1: „Pevně je postaven svět, aby se nepohnul.”

Termíny používané biblickými autory bychom měli správně pochopit. Pokračujme dalším veršem: „[Boží] trůn byl založen dříve než čas,“ kde je stejné hebrejské slovo כּוּן (kûn) přeloženo jako „založen“ [tedy něco stabilního, bezpečného, trvalého, ne nutně stacionárního, nepohnutelného].

Stejné hebrejské slovo pro „nepohnout se“ (מוֹט môt) je také použito i v Žalmu 16:8, „nezakolísám.“ Bibli by jistě ani skeptici nepřisoudili učení, že žalmista je vázán kořeny jen na jediné místo! Tím se nám říká, že nezbloudí z cesty, kterou mu určil Bůh. Tedy že Zemí „nelze pohnout“ může současně znamenat, že se nebude odchylovat od přesného orbitálního a rotačního vzorce, který pro ni určil Bůh. Život na Zemi vyžaduje tekutou vodu, a aby na ní mohla existovat, musí být oběžná dráha Země ve správné vzdálenosti od Slunce. Také rotační osa Země musí být ve správném úhlu od ekliptiky (orbitální roviny), aby teplotní rozdíly nebyly příliš extrémní.

Bellarmine z vědeckého hlediska správně trval na tom, že důkazní břemeno leží na navrhovatelích nového systému. Heliocentrický systém byl jistě mnohem vytříbenější, na což právě apelovali Galileo a Kepler, a geocentrický systém byl velmi neohrabaný. To však nelze považovat za důkaz. Ve skutečnosti byly některé z Galileových „důkazů“ – například jeho teorie slapových sil – chybné.

Odmítal Galileo Bibli?

Galileo byl touto myšlenkou šokován – on přijímal biblickou autoritu mnohem věrněji než mnoho dnešních křesťanských vůdců. Je ironií, že ti čtyři hrdinové heliocentrismu zmínění v Učení o evoluci – Koperník, Galileo, Kepler a Newton – byli všichni kreacionisté mladé Země! Tuto skutečnost však Učení o evoluci svým čtenářům samozřejmě neříká!

Pokud by si Galileo a jeho oponenti uvědomili, že veškerý pohyb musí být popsán s ohledem na referenční rámec (vztažnou soustavu), vyhnuli by se všem problémům. Představte si, že jedete v autě rychlostí 100 km/h. Co to znamená? Říká nám to, že ve vztahu k zemi se vy i auto pohybujete rychlostí 100 km/h. Ovšem ve vztahu k autu se v zásadě nepohybujete – proto můžete sledovat tachometr a mluvit s ostatními cestujícími. Teď si ale představte čelní náraz s protijedoucím autem, které se pohybuje také rychlostí 100/hod. Pokud jde o vás, bylo by to, jako byste stáli na místě a auto do vás narazilo rychlostí 200 km/h – proto jsou čelní srážky nejhorší. Narazit do stojícího vozu není ani zdaleka tak silné. A srážka s autem jedoucím před vámi rychlostí 90 km/h by bylo stejné jako narazit do stojícího vozu rychlostí pouze 10 km/h. Ve fyzice je možné zvolit si ten nejvhodnější referenční rámec a každý je platný.

Někteří skeptici tvrdí, že biblické pasáže jako je Kazatel 1:5, které mluví o východu a západu slunce jsou chybné. Ale správné porozumění biblickému sdělení o pohybu určuje právě daný referenční rámec. Mělo by tedy být zřejmé, že Bible používá jako příslušný referenční rámec Zemi, jak to dnes často děláme i my. Námitky skeptiků jsou tedy absurdní – současní astronomové také odkazují na „západ slunce“ a „východ slunce“, aniž by tím jakkoli naznačovali nějakou chybu. A pokud řidiči vidí značku omezení rychlosti 100 km/h, dobře vědí, že to znamená 100 km/h vzhledem k zemi, ne ke Slunci! Bible je tedy více vědecká než její moderní kritici. A dokonce i když výše uvedený Žalm 93:1 není učením o kosmologii, přesto je vědecky přesný – se Zemí nelze hýbat ve vztahu k Zemi! [Viz také Galileo Quadricentennial: Myth vs fact (Čtyři století od Galilea: Mýty a fakta)]

Odkazy a poznámky

  1. J.D. Sarfati, If God created the universe, then who created God? Journal of Creation 12(1)20–22, 1998. Zpět k textu.
  2. J. Trefil, The Dark Side of the Universe (New York: Macmillan Publishing Company, 1988), p. 3 and 55; see also W. Gitt, What about the big bang? Creation 20(3):42–44, June–August 1998. Zpět k textu.
  3. J. Rankin, Protogalaxy Formation from Inhomogeneities in Cosmological Models, Ph.D. thesis, Adelaide University, May/June 1977. Zpět k textu.
  4. ‘He made the stars also …’ interview with creationist astronomer Danny Faulkner, Creation 19(4):42–44, September–November 1997. Zpět k textu.
  5. Citace podle Marcuse Chowna, Let there be light, New Scientist 157(2120):26–30, (7 February 1998). See also Stars could not have come from the big bang, sidebar, Creation 20(3):42–43, June–August 1998. Zpět k textu.
  6. Russell Humphreys, Starlight and Time (Green Forest, AR: Master Books, Inc., 1994). Zpět k textu.
  7. S.F. Dermott, editor, The Origin of the Solar System, p. 9, by H. Reeves (New York: John Wiley & Sons, 1978). Zpět k textu.
  8. S.R. Taylor, Solar System Evolution: A New Perspective (New York: Cambridge University Press, 1992), p. 53. Zpět k textu.
  9. W. Spencer, Revelations in the solar system, Creation 19(3):26–29, June–August 1997. Zpět k textu.
  10. R. Grigg, The Galileo ‘twist’, Creation 19(4):30–32, September–November 1997. Zpět k textu.
  11. Jeffrey Burton Russell, Inventing the Flat Earth: Columbus & Modern Historians (Praeger, 1991). Profesor Russell během prvních 1 500 let křesťanské éry nalezl pouze pět nevýrazných autorů, kteří popírali kulatost Země. Naproti tomu dokumentuje velké množství autorů, včetně Tomáše Akvinského, kteří kulatou Zemi potvrdili. Viz také Creation 14(4):21; Creation 16(2):48–49. Zpět k textu.
  12. A. Koestler, The Sleepwalkers: A History of Man’s Changing Vision of the Universe (London: Hutchinson, 1959), p. 427. Zpět k textu.
  13. Ibid., p. 447–448. Zpět k textu.
  14. Zásady biblického výkladu, které uvádějí jasný rozdíl mezi historickou knihou Genesis a poetickou knihou Žalmů jsou podrobně rozebrány v díle R.M. Grigga, Should Genesis be taken literally? Creation 16(1):38–41, December 1993–February 1994; also footnote 11. Zpět k textu.