Explore
Also Available in:
Refuting Evolution

Obsah knihy

Předmluva & Úvod

Kapitola 1
Fakta & Předsudky
Viz Studijní průvodce, Lekce 1

Kapitola 2
Variabilita a přírodní výběr versus evoluce
Viz Studijní průvodce, Lekce 2

Kapitola 3
Mezičlánky chybí
Viz Studijní průvodce, Lekce 3

Kapitola 4
Evoluce ptáků?
Viz Studijní průvodce, Lekce 4

Kapitola 5
Evoluce velryb?
Viz Studijní průvodce, Lekce 5

Kapitola 6
Lidé: obraz Boží nebo vyspělých opic?
Viz Studijní průvodce, Lekce 6

Kapitola 7
Astronomie
Viz Studijní průvodce, Lekce 7

Kapitola 8
Jak je stará Země?
Viz Studijní průvodce, Lekce 8

Kapitola 9
Je design oprávněným vysvětlením?
Viz Studijní průvodce, Lekce 9

Kapitola 10
Závěr

Vyvrácení evoluce — kapitola 9

Příručka pro studenty, rodiče a učitele, kteří čelí aktuálním argumentům evoluce

Napsal , Ph.D., F.M.
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Je design oprávněným vysvětlením?

Poprvé publikováno v knize Vyvrácení evoluce, kapitola 9.

Jak bylo již zmíněno v předchozích kapitolách, Učení o evoluci často odbývá stvoření jako „nevědecké“ a „náboženské“. Kreacionisté zase opakovaně poukazují na to, že ke stvoření došlo v minulosti, takže jej nelze pomocí experimentální vědy přímo pozorovat – a to platí úplně stejně o evoluci v dlouhém časovém rozpětí. Ale je možné, že jak stvoření, tak i evoluce by mohly zanechat nějaké stopy po svém působení, které již pozorovat lze. Tato kapitola tedy pojednává o kritériích, která se v každodenním životě používají k určení toho, zda bylo něco navrženo, a poté se aplikují na živý svět. Závěrečná část se pak zabývá otázkou, zda legitimním vysvětlením složitosti života je design, nebo zda tu mají být uplatněny a priori naturalistické příčiny.

Jak poznáme design?

Lidé se s inteligentním designem setkávají neustále. Například pokud najdeme na pustém ostrově hroty šípů, můžeme vědět, že byly někým vyrobeny, a to dokonce ani nemusíme vidět jejich tvůrce.1

Je však samozřejmě rozdíl mezi dílem inteligentní osoby, např. Shakespearovými hrami, a náhodnou řadou písmen, jako např. WDLMNLTDTJBKWIRZREZLMQCOP.2 A je také zjevný rozdíl mezi Shakespearem a opakující se pořadím písmen, jako např. ABCDABCDABCD. To druhé je příkladem řádu, který je třeba od Shakespeara odlišit, neboť ten je příkladem specifikované složitosti.

Dokážeme také poznat rozdíl mezi zprávami napsanými v písku a výsledky působení vln a větru. Je jistě zřejmý rozdíl mezi vytesanými hlavami amerických prezidentů na hoře Rushmore a důsledky eroze. Opět tu jde o specifikovanou složitost. Eroze vytváří jak nepravidelné tvary, tak i vysoce uspořádané tvary, jako např. písečné duny, ale určitě ne hlavy prezidentů či literární díla.

Dalším příkladem je program SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence – Hledání mimozemské inteligence). Kdyby však neexistoval způsob, jak rozpoznat určitý typ signálu z vesmíru jako důkaz inteligentního odesílatele, byl by celý program k ničemu. Kritériem je tu opět signál s vysokou úrovní specifikované složitosti – jen ta může také prokázat existenci inteligentního odesílatele, přestože jinak o případném odesílateli vůbec nic dalšího nevíme. Ale tím důkazem nemůže být jen nějaká náhodná či opakující se sekvence. Přirozené procesy produkují rádiový šum z vesmíru, zatímco pulzary produkují i pravidelné signály. A skutečně, pulzary byly nejprve některými příliš horlivými lidmi mylně považovány za signály od mimozemšťanů, ale to bylo tím, že nesprávně chápali specifikovanou složitost. Evolucionisté (stejně jako téměř všichni podporovatelé SETI) jsou tedy připraveni použít za důkaz inteligence takovou úroveň specifikované složitosti, která vyhovuje jejich ideologii. To znovu ukazuje na to, jak dokáží předsudky a předpoklady ovlivnit interpretaci jakýchkoli údajů. Viz také článek God and the extraterrestrials (Bůh a mimozemšťané), kde najdete ohledně SETI/UFO další chybné závěry.3

Život odpovídá kritériím designu

Vysokou specifikovanou složitostí se také vyznačuje i život. To potvrdil i přední evoluční badatel v oblasti zkoumání původu života, Leslie Orgel:

Živé organismy se vyznačují vysokou specifikovanou složitostí. Jako živé ale nelze kvalifikovat např. krystaly žuly, protože jim chybí složitost; a nelze takto kvalifikovat ani směsici náhodných polymerů, protože ty zase postrádají specifičnost.4

Žel, materialisté, podobně jako Orgel zde, odmítají připustit souvislost mezi specifikovanou složitostí a designem, přestože toto je přesným kritériem designu.

Technicky vzato, krystal je opakující se kompozicí atomů, je tedy uspořádaný. Takto uspořádané struktury mají obvykle nejnižší energii, takže se tvoří samovolně i při docela nízkých teplotách. A informace pro strukturu krystalů jsou již obsaženy v jejich stavebních prvcích; například směrové vazby mezi atomy. Ale proteiny a DNA, což jsou nejdůležitější velké molekuly života, nejsou takto uspořádány (ve smyslu opakování), ale mají vysoce specifikovanou složitost. Bez této specifikace, pocházející z prostředí mimo systém – tj. naprogramování potřebných úkonů živých věcí nebo inteligentní pokyn organického chemika – neexistuje zde žádná přirozená tendence jakkoli takto složité specifikované sestavy budovat. Pokud se jejich stavební prvky spojí dohromady (a i to samotné vyžaduje speciální podmínky5), výsledkem je nahodilé uspořádání. Rozdíl mezi DNA a krystalem je tedy stejný, jako rozdíl mezi knihou Shakespeara a knihou, která neobsahuje od první do poslední stránky nic než stále se opakující sestavu písmen ABCD. Nicméně ani toto mnohým evolucionistům (ignorujícím Orgelovo poznání rozdílu), nestačí a nadále tvrdí, že krystaly jsou důkazem přirozeně vznikající specifické složitosti – tím ale dokazují pouze to, že určitý řád může vzniknout i přirozeně, a to přece žádný kreacionista nezpochybňuje.6

Informace

Pokud jde o informace, lze jimi také vyjádřit kritérium designu. Specifikovaná složitost znamená vysoký informační obsah. Formálně je informační obsah jakéhokoli uspořádání vyjádřen velikostí (v bitech) nejkratšího algoritmu (programu), požadovaného k vytvoření této sestavy. Náhodnou posloupnost lze vytvořit krátkým programem:

  1. Napište libovolné písmeno.
  2. Vraťte se ke kroku 1.

Opakující se sekvenci pak můžeme vytvořit tímto programem:

  1. Napište ABCD.
  2. Vraťte se ke kroku 1.

Ale k napsání Shakespearových her by program musel být natolik obsáhlý, aby napsal každé písmeno na tom správném místě.7

Informační obsah živých organismů je nesrovnatelně větší než obsah Shakespearových spisů. Ateista Richard Dawkins říká:

Jediná lidská buňka má dostatečně velkou informační kapacitu na to, aby pojmula celou Encyklopedii Britannica, všech jejích 30 svazků, a to třikrát nebo čtyřikrát.8

Jestliže považujeme za nemyslitelné, že by encyklopedie mohla vzniknout bez inteligence, pak je stejně tak nesmyslné věřit, že život mohl vzniknout bez inteligence.

Ještě více ohromuje fakt, že živé organismy mají zdaleka ten nejkompaktnější systém pro ukládání a obnovu informací, jaký vůbec známe. To se dá očekávat, jestliže mikroskopická buňka uchovává tolik informací jako je několik sad Encyclopaedia Britannica. Pro lepší představu – toto množství informací DNA se dá uložit do objemu špendlíkové hlavičky – to je vskutku ohromující. Tento informační obsah lze přirovnat ke stohu brožovaných knih, který je 500krát vyšší než vzdálenost od Země k Měsíci, a každá kniha má jiný, specifický obsah.9

Stroje v živých organismech

Z praktického hlediska informace přesně vymezují počet dílů potřebných k tomu, aby zařízení ještě fungovalo. Často může odstranění jediné části vyřadit z činnosti celý stroj, takže existuje minimální počet dílů, bez nichž stroj nebude fungovat. Biochemik Michael Behe ​​ve své knize Darwin’s Black Box (Darwinova černá skříňka) nazývá tento minimální počet neredukovatelnou složitostí.10 Jako příklad velmi jednoduchého stroje uvádí past na myši. Pokud by nebyly všechny její části, tj. základna, držák návnady, pružina, úderník a západka na správném místě, zařízení by nefungovalo. Odebereme-li byť jen jedinou část, zcela vyřadíme past z činnosti – nelze tedy snížit její složitost, aniž by nedošlo k úplnému selhání její funkce.

14909-mousetrap

Hlavní myšlenkou Beheho knihy je fakt, že mnohé struktury v živých organismech vykazují neredukovatelnou složitost, která však daleko přesahuje složitost pasti na myši, a dokonce i každý lidmi vyrobený stroj. Ukazuje například, že i ta nejjednodušší forma vidění u jakéhokoli živého tvora vyžaduje nepřeberné množství chemikálií na správném místě, a také systém pro přenos a zpracování informací. Také mechanismus srážení krve pracuje s množstvím vzájemně reagujících chemikálií, takže nedojde ke smrtelnému vykrvácení z drobných ran, a současně nehrozí sražení celého systému.

Jednoduchá buňka?

Řada lidí si neuvědomuje, že i ta nejjednodušší buňka je neuvěřitelně složitá – dokonce i ten nejjednodušší sebe-reprodukující se organismus obsahuje nesmírné množství komplexních, specifických informací. Bakterie Mycoplasma genitalium má ze všech volně žijících organismů nejmenší známý genom, a ten přesto obsahuje 482 genů představujících 580 000 párů bází11 (srovnej se 3 miliardami párů bází v lidském genomu, jak uvádí Učení o evoluci na straně 42). Tyto geny jsou funkční samozřejmě jen za přítomnosti již existujícího translačního a replikačního aparátu, buněčné membrány atd. Jenže Mycoplasma může přežít pouze parazitováním na jiných, mnohem složitějších organismech, od nichž získává mnoho živin, jež si nedokáže sama vyrobit. Evolucionisté tedy musejí vycházet z toho, že první živý organismus byl ještě složitější, s větším počtem genů.

V nedávné době se Eugene Koonin a další pokusili vypočítat naprosto minimální požadavky pro živou buňku a přišli s výsledkem 256 genů. Nebyli však přesvědčeni, zda by taková hypotetická bakterie mohla vůbec přežít, protože tento organismus by jen sotva mohl opravovat poškození DNA, nemohl by již ladit schopnosti svých zbývajících genů, nedokázal by trávit složité sloučeniny a ve svém prostředí by potřeboval rozsáhlé zásobování organickými živinami.12

Molekulární biolog Michael Denton, autor a ne-kreacionistický skeptik darwinovské evoluce vysvětluje, o co se tu jedná:

Snad v žádné jiné oblasti moderní biologie, než v novém úchvatném molekulárním světě buněk není tak zřetelný problém, který představuje extrémní složitost a důmyslnost biologických adaptací. … Abychom pochopili realitu života, jak nám ji odhalila molekulární biologie, museli bychom buňku zvětšit tisíc milionkrát, až by měla v průměru dvacet kilometrů a podobala by se obří vzducholodi natolik velké, že by pokryla velké město jako je např. Londýn či New York. To, co bychom pak uviděli, by byl objekt takové složitosti a přizpůsobivého designu, který nemá ani zdaleka žádné obdoby. Na povrchu této buňky bychom viděli miliony průchozích otvorů, jako by oken obrovské vesmírné lodi, která se otevírají a zavírají, aby umožňovala neustálý přesun materiálů proudících dovnitř a zase ven. Pokud bychom jedním z těchto otvorů vstoupili dovnitř, ocitli bychom se ve světě nejvyšší technologie a nepochopitelné složitosti.

Opravdu máme věřit tomu, že náhodné procesy dokázaly zkonstruovat tuto realitu, jejíž nejmenší prvek – funkční protein nebo gen – je složitější nad veškeré naše tvůrčí schopnosti? Tu realitu, která je doslova pravým opakem náhody, která v každém směru překračuje vše, co bylo vytvořeno lidskou inteligencí? Vedle takové úrovně důmyslnosti a komplexity, kterou vykazují molekulární struktury života, se jeví i ty naše nejpokročilejší výtvory jako neohrabané. … .

Bylo by pošetilé myslet si, že to, co jsme se dosud o tom všem dozvěděli je víc než jen zlomek celého rozsahu biologického designu. Prakticky v každé oblasti základního biologického výzkumu se zrychlující měrou odhaluje stále vyšší úroveň designu a složitosti.13

Dříve než může začít pracovat přirozený výběr (diferenciální reprodukce), musí existovat alespoň jedna sebe-reprodukující se jednotka. Ale jak je uvedeno výše, vytvoření i té nejjednodušší buňky je pro neřízené chemické reakce zcela nedosažitelné. Nepřekvapuje proto, že Učení o evoluci jakoukoli diskusi o původu života vynechává, jak je dobře patrné z obsahu knihy. Nicméně přesto jde o součást „Obecné teorie evoluce“ (od molekuly k člověku)14 a často se jí říká „chemická evoluce“. A skutečně, mnozí vědci původ prvního sebe-reprodukčního systému uznávají jako nevyřešený problém na straně evoluce, a tudíž zůstává důkazem pro Stvořitele.15 Chemická překážková dráha, kterou by musela zdolat neživá hmota k vytvoření života, je nepřekonatelná, jak prokázali již mnozí kreacionističtí autoři.16

Mohou mutace vytvářet informace?

I kdybychom evolucionistům připsali první buňku, stále tu zůstává problém navýšení celkového informačního obsahu. Ujít cestu od první buňky až k člověku znamená najít způsob, jak generovat obrovské množství informací – a to v řádu miliard párů bází („písmen“). To zahrnuje přesné pokyny pro stavbu očí, nervů, kůže, kostí, svalů, krve atd. Ve 2. kapitole, v části o variabilitě a evoluci jsme si ukázali, že pokud jde o generování potřebných nových informací, evoluce se spoléhá na chyby při kopírování a přirozený výběr. Nicméně příklady „soudobé evoluce“, které předkládá Učení o evoluci, se všechny vyznačují pouze ztrátou informací.

To potvrzuje i Dr. Lee Spetner, biofyzik, který učil informační a komunikační teorii na americké prestižní univerzitě Johnse Hopkinse:

V této kapitole uvedu několik příkladů evoluce, [tzn. údajných příkladů evoluce], zejména mutace, a ukážu na nich, že k navýšení informací nedochází. … Ani v žádné literatuře o biologických vědách, kterou jsem kdy přečetl jsem nikdy nenašel mutaci, která by přidala informace.

U všech bodových mutací, které byly studovány na molekulární úrovni, se nakonec ukázalo, že genetickou informaci snižují, nikoli navyšují.

NDT [Neo-Darwinian theory – neo-darwinovská teorie] by měla vysvětlit, jak pomocí evoluce docházelo k navyšování informace ve všem živém. Zásadní biologický rozdíl mezi člověkem a bakterií spočívá v informacích, které obsahují. A odtud vycházejí také všechny ostatní biologické rozdíly. Lidský genom má mnohem více informací než bakteriální genom. Informace nelze získávat mutacemi, které je ztrácí. Žádná firma si také nemůže vydělat peníze tím, že je postupně utrácí.17

Tímto ale není řečeno, že ve smyslu pomoci přežít organismu není žádná mutace „prospěšná“. Jak ale bylo uvedeno v kapitole 2, dokonce i zvýšená odolnost vůči antibiotikům a pesticidům je zpravidla výsledkem ztráty informací nebo někdy přenosu informací – nikdy ne výsledkem nových informací. Mezi další prospěšné mutace patří bezkřídlí brouci na malých pouštních ostrovech – pokud brouci ztratí svá křídla a nemohou létat, je méně pravděpodobné, že je vítr odfoukne do moře.18 Předně, tohle samozřejmě nemá nic společného se vznikem létání, k němuž mělo údajně dojít evolucí. Létání hmyzu vyžaduje složité pohyby, aby se vytvořily vzorce víření vzduchu potřebných pro zdvih – simulace takových pohybů vyžaduje velmi důmyslně sestrojeného robota.19

Může nějaký důkaz přesvědčit evolucionisty?

Proslulý britský evolucionista (a komunista) JBS Haldane v roce 1949 tvrdil, že evoluce nikdy nevytváří „různé mechanismy, jako je kolo a magnet, které by byly nepoužitelné do doby, než by se staly úplně dokonalými“.20 Podle jeho názoru by takové struktury v organismech prokazovaly nepravdivost evoluce. To ale znamená, že evoluční teorie splňuje jedno kritérium proklamované i knihou Učení o evoluci, totiž že pro vědu jsou nezbytné testy, které by mohly myslitelným způsobem prokázat, že teorie je špatná (tzv. „kritérium falzifikovatelnosti“ významného filozofa vědy Karla Poppera).

Objevy z nedávné doby ukázaly, že „kola“ v živých organismech skutečně existují. Konkrétně jde o rotační motor, který pohání bakteriální bičík, a dále životně důležitý enzym, který vyrábí ATP, tedy „energetické oběživo“ živých buněk.21 Tyto molekulární motory rozhodně jedno z Haldanových kritérií splňují. Podobně naplňují další Haldanova kritéria i želvy,22 motýli monarchové23 a bakterie,24 které k navigaci používají magnetické senzory.

Docela by mě zajímalo, zda by Haldane změnil názor, pokud by byl naživu a viděl by tyto objevy. Nicméně většina evolucionistů již předem vylučuje inteligentní design, takže důkazy, jakkoli jsou zdrcující, by pravděpodobně neměly žádný účinek.

Další úžasné rysy designu

  • Přeložit genetickou informaci uloženou v DNA je možné pouze prostřednictví mnoha různých enzymů, které jsou samy také zakódovány. Kód tedy nelze přeložit jinak než pomocí produktů překladu – to je bludný kruh, který drží evoluční teorie o původu života ve škrtící smyčce. Mezi tyto enzymy totiž patří i takové, u nichž reakce probíhá dvoustupňově, aby se zajistilo, že správná aminokyselina je navázána ke správné tRNA. První stupeň vyloučí příliš velké aminokyseliny, zatímco druhý příliš malé.25

  • Genetický kód, který je téměř univerzální pro život na Zemi, je asi tím nejlepším možným pro ochranu před chybami.26 [Viz také DNA: marvellous messages or mostly mess? (DNA: pozoruhodné sdělení nebo povětšinou zmatek?)]

  • Genetický kód má také životně důležitý opravný mechanismus, který je sám zakódován v DNA. To ukazuje, že systém byl od samého počátku plně funkční – další bludný kruh pro evolucionisty. [Viz také Self-replicating enzymes? (Sebe-reprodukční enzymy?)]

  • Dalším „začarovaným“ kruhem – a je jich ještě mnohem více – je to, že samotné enzymy, které tvoří aminokyselinu histidin, rovněž obsahují histidin.

  • Komplexní složené oči některých druhů trilobitů (vyhynulých a údajně „primitivních“ bezobratlých tvorů) byly úžasně navrženy. Skládaly se z malých tubusových oček (omnatidií), z nichž každé vidělo svůj výřez okolí, a měly speciální čočky, které zaostřovaly světlo z jakékoli vzdálenosti. Někteří trilobiti měli propracovaný design čočky, který sestával z vrstvy kalcitu nad vrstvou chitinu – materiálů s přesně danými indexy lomu – a mezi nimi zvlněné rozhraní přesného matematického tvaru.27 Návrhář těchto očí je Mistr Fyzik, který použil to, co nyní známe jako fyzikální zákony – Fermatův princip nejkratšího času šíření světla, Snellův zákon o lomu světla, Abbého sinusový zákon a optiku dvojího lomu.

  • Oči humra jsou jedinečné v tom, že jsou modelovány na dokonalém čtverci s přesnými geometrickými vztahy jednotek. Tento design kopírují rentgenové dalekohledy NASA.28

  • Úžasný sonarový systém delfínů byl popsán v kapitole 5. Tento skvěle navržený sonarový systém má také mnoho netopýrů. Echolokace netopýrů lovících ryby je schopna zjistit ploutev střevle, jemné jako lidský vlas, vyčnívající pouze 2 mm nad vodní hladinu. Tato jemná detekce je možná díky tomu, že netopýři dokáží rozlišit ultrazvukové ozvěny velmi blízko sebe. Lidmi vyrobený sonar dokáže rozlišit ozvěny od 12 miliontin sekundy od sebe, „a s velkými obtížemi ho lze snížit na 6 až 8 miliontin sekundy“. Podle výzkumníka Jamese Simmonse z Brown University však netopýři „poměrně snadno“ rozlišují ultrazvukové ozvěny jen 2 až 3 miliontiny sekundy. To znamená, že dokáží rozlišit objekty „jen 0,3 milimetru vzdálené od sebe – asi na šířku čáry psané perem na papíře“.29

  • Nervový systém pijavice používá trigonometrické propočty k určování hybnosti svalů a do jaké míry.30

  • Nyní něco z mé vlastní specializace v oblasti vibrační spektroskopie: existují pádné důkazy, že náš smysl pro detekci chemických látek (čich) funguje na stejných principech jako kvantová mechanika.31

Proč má být design „nevědecký“?

Skutečným důvodem odmítnutí výkladu, který je založen na stvoření, je bezmezná oddanost k naturalismu. Jak bylo ukázáno v kapitole 1, evolucionisté proměnili vědu v materialistický „zápas“ a cokoli o stvoření/designu je vyloučeno jejich samoúčelnými pravidly.32 A tak třebaže Učení o evoluci odbývá vědu o stvoření jako „nevědeckou“, jeví se to tak, že to spíše pramení z vlastních pravidel hry než z nějakých důkazů.

Dokonce i někteří anti-kreacionističtí filozofové vědy silně kritizovali tento evoluční vědecko-právní základ takových her se slovy. Správně poukazují na to, že víc by nás měla zajímat pravdivost nebo nepravdivost stvoření než to, zda splňuje nějaká kritéria, sloužící vlastním „vědeckým“ zájmům.33

Mnohé z tohoto slovíčkaření si navzájem odporuje, takže to nutně vyvolává otázku, zda jejich hlavním účelem není spíše vyloučit stvoření za každou cenu než z logických důvodů. Učení o evoluci na straně 55 například tvrdí:

Názory „vědy o stvoření“ vycházejí z přesvědčení, že vesmír stvořil Bůh – včetně lidí a dalších živých tvorů – a to najednou, v relativně nedávné minulosti. Vědci z mnoha oborů však tyto názory prozkoumali a shledali, že jsou vědecky nepřijatelné. Například důkazy o velmi mladé Zemi jsou neslučitelné s mnoha různými metodami určování stáří hornin. Navíc, protože základní návrhy vědy o stvoření nepodléhají testům a ověřování, nesplňují tyto myšlenky vědecká kritéria.

Definici vědy o stvoření má Učení o evoluci téměř v pořádku, i když kreacionisté sledující přesně biblické předpoklady by mohli namítnout, že různé věci byly stvořeny v různých dnech. Nicméně Učení o evoluci na jedné straně nepochybuje, že myšlenky kreacionistické vědy byly po přezkoumání shledány vědecky nepřijatelnými, ale potom také tvrdí, že „základní návrhy vědy o stvoření nepodléhají testům a ověřování.“ Jak ale potom mohly být zkoumány (ověřovány!) jejich návrhy, vždyť ani ty nelze testovat?

To, že věda prokázala stáří Země v miliardách let, není samozřejmě pravda – viz kapitola 8.

Historik a filozof vědy Stephen Meyer uzavírá:

Dosud jsme nenarazili na žádný v principu pádný důvod pro vyloučení designu z vědy. Design se jeví být právě tak vědeckým (nebo nevědeckým), jako jeho evoluční soupeř … .

Vnímání empirických argumentů pro design je proto nezbytnou podmínkou plně racionální historické biologie. Racionální historická biologie se nemůže zabývat jen otázkou: „Který materialistický nebo naturalistický evoluční scénář poskytuje nejvhodnější vysvětlení biologické složitosti?“ ale také otázkou „Vysvětluje původ biologické složitosti – s ohledem na všechny relevantní důkazy – striktně materialistický evoluční scénář nebo scénář zahrnující inteligentního činitele, či snad nějaká jiná teorie?“ Tvrdit něco jiného vlastně znamená trvat na tom, že materialismus má nějaké tajemně privilegované postavení. Jelikož to ale vypadá, že není důvod pro takové tvrzení, potom stejně tak nevidím důvod, proč připustit, že hypotézy o původu musí být přísně naturalistické.34

Odkazy a poznámky

  1. Ken Ham, Is there really a God? How would you answer? Creation 20(3):32–34, June–August 1998; creation.com/really-god. See also the booklet Does God exist? (Creation Ministries International). Zpět k textu.
  2. Příklad náhodného pořadí od ateisty a evolučního propagátora R. Dawkinse, The Blind Watchmaker: Why the Evidence of Evolution Reveals a Universe without Design (New York: W.W. Norton, 1986), p. 47. Zpět k textu.
  3. W. Gitt, God and the extraterrestrials, Creation 19(4):46–48, September–November 1997; creation.com/god&et. Zpět k textu.
  4. L. Orgel, The Origins of Life (New York: John Wiley, 1973), p. 189. Zpět k textu.
  5. J. Sarfati, Origin of life: the polymerization problem, Journal of Creation 12(3):281–283, 1998; creation.com/polymer. Zpět k textu.
  6. Rozsáhlá diskuse o informacích a termodynamice, řádu a složitosti se nachází v C.B. Thaxton, W.L. Bradley, and R.L. Olsen, The Mystery of Life’s Origin (New York: Philosophical Library, Inc., 1984), chapter 8. Zpět k textu.
  7. Informaci lze definovat matematicky způsobem, který odlišuje náhodnost, pořadí a specifickou složitost. Pokud jde o přenos signálu, přijímač může existovat ve velkém počtu možných stavů (Ω0); po přijetí zprávy klesne počet možných stavů na Ω1. Informační obsah zprávy I1 = k ln (Ω0/Ω1), kde k = Boltzmannova konstanta. Zdroj: M.W. Zemansky, Heat and Thermodynamics, 4th ed. (New York: McGraw-Hill, 1975), p. 190. Všimněte si, že definice je konzistentní: s opakující se sekvencí existuje omezení možností, tedy Ω0 je nízké, takže informace je nízká. Náhodné sekvence také obsahují málo informací, protože existuje mnoho možných náhodných sekvencí (takže Ω1 je téměř stejné jako Ω0). Zpět k textu.
  8. R. Dawkins, The Blind Watchmaker (New York: W.W. Norton, 1986), p. 115. Zpět k textu.
  9. W. Gitt, Dazzling design in miniature: DNA information storage, Creation 20(1):6, December 1997–February 1998; creation.com/dna. Zpět k textu.
  10. M.J. Behe, Darwin’s Black Box: The Biochemical Challenge to Evolution, (New York: The Free Press, 1996). Zpět k textu.
  11. C.M. Fraser et al., The minimal gene complement of Mycoplasma genitalium, Science 270(5235):397–403, 20 October 1995; Perspective by A. Goffeau, Life with 482 genes, same issue, p. 445–446. Zpět k textu.
  12. W. Wells, Taking life to bits, New Scientist 155(2095):30–33, 1997. Zpět k textu.
  13. M. Denton, Evolution: A Theory in Crisis (Chevy Chase, MD: Adler and Adler Publishers, Inc., 1986), p. 328, 342. Zpět k textu.
  14. G.A. Kerkut, Implications of Evolution (Oxford, UK: Pergamon, 1960). Kerkut, evolucionista, napsal na str. 157: „Existuje teorie, že všechny živé formy na světě vznikly z jediného zdroje, který sám pochází z anorganické formy. Tuto teorii lze nazvat „obecnou teorií evoluce“ a důkazy, které ji podporují, nejsou dostatečně silné, aby nám umožnily ji považovat za něco víc než za pracovní hypotézu.“ Zpět k textu.
  15. G. Easterbrook, Science and God: A warming trend? Science 277(5328):890–893, 1997. Zpět k textu.
  16. S.E. Aw, The origin of life: a critique of current scientific models, Journal of Creation 10(3):300–314, 1996; J.D. Sarfati, Self-replicating enzymes? Journal of Creation 11(1):4–6, 1997, creation.com/replicating; C.B. Thaxton, W.L. Bradley, and R.L. Olsen, The Mystery of Life’s Origin (New York: Philosophical Library, Inc., 1984; W.R. Bird, The Origin of Species: Revisited (Nashville, TN: Thomas Nelson, Inc., 1991), Vol. 1, Part 3. Zpět k textu.
  17. L. Spetner, Not by Chance (Brooklyn, NY: The Judaica Press, Inc.), p. 131–132, 138, 143. See review in Creation 20(1):50–51, December 1997–February 1998; creation.com/spetner. Zpět k textu.
  18. C. Wieland, Beetle bloopers (Zpackaní brouci), Creation 19(3):30, June–August 1997; creation.com/brouk. Zpět k textu.
  19. M. Brookes, On a wing and a vortex, New Scientist 156(2103):24–27, 11 October 1997. Zpět k textu.
  20. Dewar, D., Davies, L.M. and Haldane, J.B.S., (1949). Is Evolution a Myth? A Debate between D. Dewar and L.M. Davies vs. J.B.S. Haldane, Watts & Co. Ltd / Paternoster Press, London, p. 90. Zpět k textu.
  21. J.D. Sarfati, Design in living organisms (motors: ATP-synthase) (Design v živých organismech (motory: ATP syntáza)), Journal of Creation 12(1):3–5, 1998; creation.com/atp-syntaza. Zpět k textu.
  22. J.D. Sarfati, Turtles can read magnetic maps, Creation 21(2):30, March–May 1999; creation.com/turtlemap. Zpět k textu.
  23. J.H. Poirier, The magnificent migrating monarch, Creation 20(1):28–31, December 1997–February 1998; creation.com/monarch. Ale monarchové používají magnetické pole Země pouze k tomu, aby jim dalo obecný směr, zatímco většinou se v navigaci spoléhají na polohu Slunce. Zpět k textu.
  24. M. Helder, The world’s smallest compasses, Creation 20(2):52–53, March–May 1998; creation.com/compass. Zpět k textu.
  25. Osamu Nureki et al., Enzyme structure with two catalytic sites for double-sieve selection of substrate, Science 280(5363):578–82, 24 April 1998; perspective by A.R. Fersht, Sieves in sequence, same issue, p. 541. J.D. Sarfati, Decoding and editing design: double sieve enzymes, Journal of Creation 13(1):5–7, 1999; creation.com/doublesieve. Zpět k textu.
  26. J. Knight, Top translator, New Scientist 158(2130):15, 18 April 1998. Zpět k textu.
  27. K. Towe, Trilobite eyes: calcified lenses, Science 179:1007–11, 9 March 1973; R. Levi-Setti, Trilobites: A Photographic Atlas (Chicago, IL: University of Chicago Press, 1975). See also C. Stammers, Trilobite technology, Creation 21(1):23, December 1998–February 1999; creation.com/trilobite. Zpět k textu.
  28. M. Chown, ‘I spy with my lobster eye’, New Scientist 150(2025):20, 13 April 1996; ‘X-ray lens brings finer chips into focus’, New Scientist 151(2037):18, 6 July 1996. See also J.D. Sarfati, Lobster eyes—brilliant geometric design, Creation 23(3):12–13, June–August 2001; creation.com/lobster. Zpět k textu.
  29. Simmons was cited in the appropriately titled article, Bats put technology to shame, Cincinnati Enquirer, 13 October 1998. His research paper is J.A. Simmons et al., Echo-delay resolution in sonar images of the big brown bat, Eptesicus fuscus, Proceedings of the National Academy of Science USA 95(21):12647–12652, 13 October 1998. See also P. Weston, Bats: sophistication in miniature, Creation 21(1):28–31, December 1998–February 1999; creation.com/bats. Zpět k textu.
  30. R. Howlett, Simple minds, New Scientist 158(2139):28–32, 20 June 1998. Úvodník na str. 3 stejného čísla projevil svou materialistickou předpojatost tvrzením bez sebemenších důkazů: „Nervové buňky pijavice dospěly ke trigonometrii zjevně náhodným a neřízeným způsobem – evolucí, zatímco lidé, jak se zdá, získali matematické schopnosti intelektuálním úsilím.“ Zpět k textu.
  31. L. Turin, A spectroscopic mechanism for primary olfactory reception, Chemical Senses 21:773, 1996; cited in S. Hill, Sniff’n’shake, New Scientist 157(2115):34–37, 3 January 1998. See also J.D. Sarfati, Olfactory design: smell and spectroscopy, Journal of Creation 12(2):137–8, 1998; creation.com/smell. Zpět k textu.
  32. C. Wieland, Science: the rules of the game, Creation 11(1):47–50, December 1988–February 1989; creation.com/rules. Zpět k textu.
  33. M. Ruse, editor, But Is it Science? Science at the Bar—Causes for Concern, by L. Laudan and The Philosopher of Science as Expert Witness, by P.L. Quinn (Buffalo, NY: Prometheus Books, 1988), p. 351–355, 367–385. Ruse byl filozof vědy, který nejvíce ovlivnil americké soudce v tom, že stvoření je „nevědecké“, a Laudan a Quinn, sami evolucionisté, vyvracejí jeho klamné argumenty. Zpět k textu.
  34. J.P. Moreland, editor, The Creation Hypothesis, The Methodological Equivalence of Design and Descent: Can There Be a ‘Scientific Theory of Creation?’ by S.C. Meyer (Downers Grove, IL: InterVarsity Press, 1994), p. 98, 102. Zpět k textu.

Související články

Helpful Resources